Pánové, já vás tady poslouchám a nestačím se divit. … Je zakázáno cokoli brát s sebou do hrobu.
Někteří vědí, jiní možná tuší, ostatním to snad taky dojde. Jsem schopen (a stále ještě ochoten) leckam dojít, pobýt, nafotit, ale následné psaní, to mne strašlivě otravuje a nebaví. Je mi z duše protivná ta „povinnost“ sesmolit alespoň pár řádek. Některé náměty a záležitosti sice nosím v hlavě už roky, ale nevím si s nimi rady, pořád je něco nového a nového. A navíc – psát třeba o smrti není nic veselého. Přestože je nedílnou součástí žití a nevyhneme se jí nikdo.
Umírání a smrt má mnoho nejrůznějších aspektů, poslední dlouhé měsíce mne ale trápí její hmotné důsledky. Možná je to hnusné, ale zkuste vstát, postavit se doprostřed místnosti, rozhlédnout se a začít přemýšlet, co s tím vším po vás někdo bude dělat.
Je o mne známo, že věci miluji, obzvláště ty starší a staré. Velmi nerad se jich vzdávám, kupí se kolem mne v nejrůznějších hromadách a zabírají místo, jež by se dalo označit jako ne zrovna malé. No a pak to najednou přijde…
Je to pár let, co jsme likvidovali jednu pozůstalost. Knih bylo vlastně jen pár, ty se ještě vmáčkly, nějaké nádobí, porcelán, sklo.. Navozili jsme to domů v přepravkách, že to nějak zpracujeme, roztřídíme, užijeme, a třeba rozprodáme. A od té doby na tyhle hromady nikdo nesáhl. A najednou je to tu znovu, jenže v maxivydání.
Stojím bezradný uprostřed věcí, co zbyly po přebrání bratrem a jejich nabízení příbuzným švagrové. Mám málo beden a přepravek, mám málo času, mám málo místa. Příčí se mi věci jen tak vyhazovat.
Fén, kuchyňský robot, rádia – všechno z přelomu 60. a 70. let, a funkční. Retromuzeum v Chebu nereaguje, když přijedu příště, už ty věci nejsou – brácha k nim takovou pietu nechoval. S knihami to naštěstí takový problém není, máme to štěstí, že antikvariát, byť již ne kamenný, v našem městě stále funguje. Posílám k dalšímu žití cca 4 naplněná auta.
V bytě to stále není vidět. Klasické obýváková stěna, vitríny… Sklo, porcelán, sklo, porcelán, suvenýry, sošky, kamínky… Po předchozím nezdaru s komunikací s jedním muzeem váhám, ale pak se na FB zjevuje plakát nové výstavy v Klášterci nad Ohří. Červíček začne vrtat, na jedné z cest tam a zpět se jdu podívat a domlouvám se s kustodem.
Prý mám zkusit vznést dotaz mailem na správcovou sbírek. Moc si toho neslibuji, o víkendu píši dotaz. K mému velkému překvapení v pondělí v 8 ráno vstřícná odpověď – dokud je místo v depozitu, berou. Domlouvám se tedy, že při příští cestě vezmu směrem tam to, nač jsme roky nesáhli z první pozůstalosti, a druhý den cestou zpět to aktuální. Klaplo to. A mám pocit, že na mne asi hned tak nezapomenou – nějak nechtěli věřit tomu, když jsem poprvé vyložil tři přepravky a tašku a podruhé 4 přepravky a krabici… Sice mi říkaly hlasy, že jsem s tím měl jít někam do frcu, že by mi ruce utrhali. Jo, je pravda, že občas sice nemám ani na benzín, ale tak nějak mi přišlo lepší, že ty věci snad takovou cestou najdou svůj nový život.
Na řadě jsou další skříně a police. Valí se na mne vzpomínky na dovolené a různá moře. Škeble, ulity, lastury, hvězdice, ježci, krabi, mořští koníci… Bezradně se dívám, dokud mi nenaskočí vzpomínka na expozici v České Lípě. Povzbuzen předchozím úspěchem píšu další mail. Odpověď opět obratem – proboha, nic nevyhazujte, my si pro to přijedeme k vám domů! Takže úspěšně vyřešeno, a předáno.
Teď ještě nějak rozdělit sklo mezi Kamenický Šenov a Nový Bor a třeba se bude zase po baráku dát chodit, i když ještě spousta věcí zbývá a čeká na nějaký svůj osud.
Poučení? Žádné nemám. Snad jen konstatování, že milé koníčky, sběratelské vášně a hromadění věcí se mohou proměnit v nechtěnou pomstu potomkům…
