Premiérou nejnovější inscenace 451°Fahrenheita se potvrzuje, že ústecké Činoherní studio má tendenci stále zvyšovat kvalitu a naléhavost vybíraných titulů a předváděných kusů.
Pod režijní taktovkou mladé (a výtečné!) dvojice Kristýna Kosová a Adam Svozil představuje své vidění současného světa, klade otázky, sděluje nepříjemné pravdy, zneklidňuje, varuje.
Ze slavné románové předlohy Raye Bradburyho, představujícího extrémní obraz společnosti ve vzdálené budoucnosti, vytáhli pouze základní kostru příběhu, v němž se hasiči mění na požárníky, kteří na udání jezdí spalovat „biohazard“ představovaný stále rychleji ubývajícími knihami, považovanými většinovou společností za „sračky, svinstvo, úchylárnu, nebezpečí pro stabilitu systému“. Knih je stále méně, hoří s nimi celé domy a nakonec i lidé, kteří se knih nechtějí vzdát. Tato vize ještě není (zatím) skutečností, všechno ostatní je ale již žitou realitou.
„Nechci nic slyšet a nic vědět o tvé práci. Drž hubu, chci sledovat seriál…“ říká Mildred, přítelkyně hlavního hrdiny, na jeho stále častější pochybnosti, které se ozývají po každém setkání s „divnou“ Clarissou (ta je ve skvělém podání Marty Vítů jedinou, ovšem malou, nadějí na existenci „staré doby“, na kterou se již nikdo nepamatuje, a jejíž vlídné, celou tu hrůzu jakoby zklidňující promluvy, jsou v ostrém kontrastu s velmi hrubou a slovně chudou mluvou ostatních postav).
Sama Mildred mívá záblesky jakéhosi „prozření“, které však otupuje sledováním obřích všudypřítomných telestěn a polykáním prášků, a její nejděsivější představa je, že přijde o dům. A o svůj seriál.
„To je právě ta tragická realita, že většina lidí tuší, že je něco špatně, ale nikdo není schopen s tím něco dělat. Ten systém jede v nějaké setrvačnosti, a to je na tom asi nejděsivější a nejaktuálnější“, komentuje děj hry režisérka K. Kosová.
Inscenace je po všech stránkách velmi zdařilá a výtečná. Funkční a jednoduchá neměnná scéna, v níž dominantní je použití moderních technologií, projekcí, snímajících kamer, jejichž obrazy se na diváka valí v rychlém sledu. A tato masírka nikdy nekončí.
Výborné výkony herců tvoří velmi kompaktní celek. Výrazněji z nich vystupuje Guy Montag v podání Václava Hanzla, který si ve velmi krátkém časovém úseku jednotlivých scén musí poradit s vývojem své figury. Na začátku je člověkem, jenž je pevnou součástí zrůdného systému, potom člověkem pochybujícím a na konci ho čeká rozhodnutí, že se pokusí (ovšemže naivně) proti systému bojovat. Úkolu se zhostil na výbornou.
Velmi pěkným a režijně dobrým nápadem je „figura“ hostující Terezy Volánkové (v programu popsané jako: hlasatelka, hlas technologie a propagandy, policie, televizní reportér, rádio, vzorný udávající občan, televizní komik, zdravotník, hlasy strojů a přístrojů). Příjemně překvapil přirozený a vyzrálý výkon Adama Ernesta v roli náčelníka požárníků Beattyho.
Divák je vtažen do děje, válcován, rozemílán a vláčen (v tom nejlepším slova smyslu) jednotlivými obrazy. Pokud však očekává katarzi, úlevného konce se nedočká. Tam, kde autor románové předlohy nabízí „světlo v dálce“ v podobě komunity, jejíž členové „přechovávají“ mizející knihy ve své paměti pro budoucí generaci, nabízí v mrazivém závěru režisérská dvojice i herci už jen prázdnotu a bezvýchodnost.
“ Tam už je vlastně pozdě. My se tou inscenací snažíme říci, že ten chleba se láme dnes a teď. Inscenace je do určité míry varováním s tím, že ještě máme možnost změny, aby se nestalo to, co sledujete na jevišti“, dodává k tomu Adam Svozil.
451°Fahrenheita se tak v repertoáru Činoherního studia řadí k vážnějším inscenacím, které se tu úspěšně drží na repertoáru, jako jsou Homo Faber nebo My děti ze stanice ZOO. Představení, která mají přes svou ‚nezábavnost‘ velký divácký potenciál, a která mají šanci oslovit i širší a mladé publikum. Kéž by tomu tak bylo.
