Že finální práce na novém titulu Činoherního studia v sezóně „ztrát a nálezů“, jeho veřejná generálka i sobotní premiéra šly souběžně s opětovným projednáváním tzv. protikuřáckého zákona v senátu (prý se snahou o jeho „zjemnění“), je jistě náhoda.
Že uvedený titul v dramatizaci Dagmar Haladové a režii Jiřího Trnky silně rezonuje s vnímám současné žité reality v Evropě a bohužel i v našem „kotlíku pod Řípem“, v níž si herci, režisér a s nimi diváci pokládají otázku do jaké míry je přijatelné, aby stát, potažmo politici, zasahovali do životů a svobod občanů, už určitě náhodou není. Na závažnosti nic neubírá skutečnost, že je tak činěno odlehčenějším žánrem komedie.
Reakce diváků na veřejné generálce i premiéře dávají tušit, že ústecký činoherák má v repertoáru další divácky vděčný kus, minimálně v reprízách této sezóny patrně srovnatelný s hitem Klub rváčů, jehož stažení po sté repríze (sic!) se plánuje na jaro 2018. První a druhá repríza patrně ještě divácký potenciál neodhalí vzhledem k jejich načasování ve vrcholícím adventu, kdy většina Čechů řeší „úplně jiné starosti“. Po novém roce by se ale nová inscenace mohla stát jedním z diváckých hitů se šancí přitáhnout a zaujmout i mladší a studentské publikum. Po právu.
Děj svěže kráčí kupředu především zásluhou výtečného Jana Plouhara v roli Nicka Naylora, zdánlivě bezskrupulozního lobisty tabákových korporací. Role je pro něj po delší době velkou příležitostí, kterou beze zbytku využívá. Je na něj nakladen poměrně složitý úkol, neboť jeho figura je vlastně jediná, která musí během hodiny a půl projít přerodem, prozřít a odejít „do závěrečných titulků“ s novým pohledem na svoje dosavadní činění. Dlužno říci, že v tomto směru mu režie příliš nepomáhá (například poměrně plochým a nerozpracovaným motivem vztahu s dcerou Joey). Plouhar je však zkušeným hercem a s celou situací se popasoval a popral poměrně zdárně, takže jeho „proměna“ může být v rámci možností uvěřitelná.
Úvodní scéna zcela přirozeně vtahuje diváky do účasti na ději a předznamenává zvolenou formu „hollywoodského filmového spektáklu“, jemuž je přizpůsobena režie i funkční scéna. Rychlé filmové střihy děj posouvají v dobrém tempu, přesto se náročnější divák na několika místech může trochu „ošívat“. Jde zejména o dva střihy na setkání OSS (obchodníků se smrtí ), které potřebují zrychlit, protože zkrácení textu už asi moc nepřipadá v úvahu. Neúměrně dlouhá , vhledem k celkové formě, je i scéna návštěvy v Hollywoodu, pro další děj sice nezbytná, leč z mého neodborného pohledu zbytečně natažená sice roztomilou, ale v ději vlastně nepotřebnou karikaturou hollywoodského poskoka v podání Dana Dittricha. A do tempa se musí dostat i celá scéna s návštěvou Nicka u umírajícího Marlboro Mana, kterého si s chutí vystřihl Pepa Kadeřábek.
Co se však výrazně opět ukazuje, je skutečnost, že Ústečtí, celý ten barák ve Varšavské i domácí a hostující režiséři mají obrovské štěstí, totiž, že mohou pracovat s opravdu výbornými a talentovanými herci, kteří kus posouvají na vyšší level. I v malých plochách předvádí velkou škálu hereckých výrazů, z nichž vyzdvihuji především Václava Hanzla a jeho moderátory či asistenta senátora, výborný výkon Kryštofa Rýmského v roli senátora Finistera (jejich společné pobyty na scéně jsou pro diváka skutečnou radostí) a velmi uvěřitelnou jedenáctiletou Joey v podání nové posily souboru Aničky Kratochvílové. Dobré výkony však podává celý soubor.
Děkujeme, že zde kouříte sice není tak úplně to „pravé ořechové“, co bych si od divadla s mohutnou historií a tradicí představoval, ale to je spíše můj problém. Rozhodně se inscenace nijak nepodbízí, není hloupá ani laciná. A herecký soubor ji pozdvihuje. To není málo.
