Chápu, že je svým způsobem zvláštní, ba snad až přímo blbé, propagovat knihu, která není normálně k dostání. Nicméně mě v tuto chvíli ke zmínce o ní vede fakt, že je svým způsobem velmi aktuální.
Je to už nějaký čas, kdy byl výběr ze dvou knih lužickosrbského autora Bena Budara s názvem „Byly to zlé časy“ pro účastníky autorského čtení v městské knihovně ve Varnsdorfu k dispozici. Jde o ukázky ze dvou autorových sborníků rozhovorů.
Prvním jsou vzpomínky čtyř desítek válečných veteránů „Také já jsem měl štěstí“, mapující poněkud překvapivý fakt, že v řadách wermachtu pro blaho Říše bojovali i Slované. Tím druhým jsou vzpomínky žen na konec války „Každý den jsem měla strach“, ukazující armádu-osvoboditelku v poněkud jiném světle, než nám bylo po generace předkládáno.
A to je právě jádro pudla – ti, kteří mají pocit, že si něco ještě pamatují ze školy, mohou být velmi překvapeni. Ono totiž leccos bylo jinak, než nám bylo léta předkládáno. Dějepis je totiž zvláštně elastická věda, v níž stačí tu něco vynechat, tu něco naopak vyzdvihnout, tu mírně dobarvit. Ať jde o dějiny dávné, či méně dávné. Husiti – slavná revoluční tradice, nebo největší lapkové Evropy? Kníže Boleslav – krutý bratrovrah, nebo stvořitel ekonomického zázraku a „nejlepší ze zemí severu“? Poláci trpící pod ruským i německým útlakem, nebo vetřelci, anektující Těšínsko? Sokolovo – první úspěšné vystoupení naší armády v Sovětském svazu, nebo zcela nesmyslný a netaktický masakr nepohodlných jednotek? Lidové milice, ozbrojená pěst dělnické třídy chránící socialismus a mír, nebo nebezpečné bojůvky s ostrou municí?
Pokud jste onu zmíněnou knihu nezískali přímo na besedě, zkuste si ji v knihovně alespoň vypůjčit. Možná pro vás bude inspirací k tomu, že ne každá informace, která nám bude do konce ledna o jistých dvou mužích předkládána, je vlastně zcela pravdivá, úplná a nepřekroucená. A že by člověk měl mít trochu soudnosti a zkusit si najít, co je pravda a co zůstává skryto.
