Jeden jasně nevolitelný a druhý s nejasným stínem Kalouska za sebou. Jakkoli jsem nakloněn věřit, že kníže je formát a charakter, některá jeho předchozí vystoupení, třeba ten vtip, že se na všechno vybodne, když se neprokáže, že Čunek není slušňák. Ještě teď se směju. Máme na to čtrnáct dní, tak uvidíme s čím se chlapíci vytasí.
Pojďme raději do kina. Za film Nic nás nerozdělí by měli chtít v biografu poloviční vstupné. Půlku jsem probrečel a na druhou jsem se nemohl dívat, jak syrově byla natočena. Tohle je opravdu strhující podívaná, příběh rodiny, která si vybrala Thajsko jako destinaci pro svou dovolenou zrovna den před tím, než ráj na zemi smetla smrtící vlna. Tenhle film zatím trumfl všechna zpravodajství a výčty mrtvých, které jsme mohli aktuálně sledovat, příběh jedné rodiny je mnohem silnější a nevzpomínám si, že by mě v poslední době nějaký film takhle dostal. Navíc: je natočen opravdu brilantně (vůbec si netroufnu odhadnout jak „to“ filmaři udělali) a scénáristé si (chválabohu!) odpustili všechna možná klišé a odbočky, které se nabízely. Nechali příběhu jasný tah a sílu, která se v něm skrývá. Když jsem cestou z kina přemýšlel o celém tom tragickém příběhu, došlo mi, že ať děláte co děláte, důležité je mít prostě kliku. Není to nějaké pravidlo zenu?
V neděli večer zahájil svou pražskou minišňůru Vlasta Redl. S novou kapelou zahrál v neděli (13.1., dneska je repete) v Malostranské besedě. Staré pecky i ty novější hrají sice ztišeně, ale skvěle, muzikanti nemají problém zahrát cokoli a náležitě si to užívají. Když na chvíli zavřete oči, říkáte si: jsem na Dire Straits? A kde se u nich, sakra, vzala ta slovanská melodika? Je to dobrá zpráva, že Vlasta Redl je zpátky ve hře.
A nakonec, pro kolegy venkovany: v Praze sněží, tak vyrážím sledovat, jestli měl ten Nohavica pravdu s průběhem sněhové kalamity v hlavním městě. Vypadá to, že u muzea mohou být ty čtyři centimetry sněhu. Snad nedostanu smyk.
M.D.
Psáno pro Reflex
