Jaký je rozdíl mezi levicí a pravicí? Rozhodně v rétorice. Skutečná řešení politických rozhodnutí ve věci daní však postupem času nabírají podobný ráz. Podle Schwarzenberga je proto myšlenka přísného dělení spektra zastaralou. Miloš Zeman je však jiného názoru.
Zatímco protagonisté jednotlivých sfér politicko-ideologického spektra mají různé pohledy na konkrétní řešení majetkoprávního vyrovnání státu a církví a kupříkladu výše sazby daně z přidaného hodnoty, jejich praktická řešení se postupem času přibližují.
Zatímco u věci restitucí je duel spekter jasně rozhodnut už před jeho začátkem, daně jsou úplně jiný příběh. Miloš Zeman často vysvětluje rozdíl mezi levicovým politikem a kovaným pravičákem přístupem k DPH. Milovník dobré pálenky a kvalitního kuřiva nedávno v diskuzním pořadu na jedničce řekl, že pravicový politik se vyznačuje tím, že nezvedá ruku pro zvyšovaní daní ze základních potravin a léků a jako podklad pro svoji definici levicového politika zmiňuje, že v období jeho vlády byla sazba daně z těchto položek pět procent. Pravicová vláda Petra Nečase přitom vybírá dnes 15 %.
Srovnání období let na přelomu tisíciletí s dnešní realitou možná působí dobře, ale nefunguje. Dobře to ví sám Zeman, jehož strana Práv občanů ve svém programu stanovuje sazbu DPH pro základní suroviny a nutné léky na deseti procentech. Otázku možnosti realizace tohoto programu nechám politologům. Pravdou je, že „slibem nezarmoutíš“, což Zeman během dlouhých let v politice velmi dobře ví a zná. V tvorbě politických programů se angažuje už od dob Občanského fóra.
Zeman vyhrál první kolo hlavně díky podílu voličů z menších měst a vesnic, kteří ho spojují s levicí, jejíž milosrdné ovoce Sobotka a spol. zasyje hned poté, co vyhraje volby a začnou nám léta prosperity a všeobecného veselí. Na rozdíl od knížete Zeman trvá na svém politickém zařazení, protože v momentě, kdy by se přidal ke konzervativcům, ztratil by prostého voliče. Jako vystudovaný ekonom a člověk, který se podílel na tvorbě rozpočtů, si je vědom, že ona pověstná levicová velkorysost není nic, co by si naše republika mohla dovolit.
Bývalý předseda ČSSD působí po svém návratu nezatížen stranickou příslušností velmi svěže. Zdá se, že je na boj o hrad skvěle připraven. V odpovědi na otázku, bude-li se nějak lišit prezidentská kampaň Miloše Zemana mezi prvním a druhým kolem volby, je podle bleskurychlé reakce rezidenta z Vysočiny absurdní, neboť on své názory nemění ze dne na den a pro kampaň má konkrétní témata, kterých se bude držet i nadále.
Zemanova nestabilita v názorech je ale patrná v jiném měřítku. A sice v tom dlouhodobém. Není to tak dávno, co Miloš Zeman odcházel z vysoké politiky poté, co se mu nepovedlo dostat se na hrad v souboji s Václavem Klausem. Vliv na jeho odchod měl i neúspěch strany, se kterou spojil své jméno v parlamentních volbách. Přesvědčen skálopevně o svém tehdejším znechucení politikou vlivem těchto dvou porážek Miloš Zeman odešel. Stačilo však sedm let a je zpět. Jedna věc je ale jistá. Pokud by loni nezačal platit zákon o přímé volbě, už bychom se ho asi nedočkali.
Otázkou však je, jak by vydýchával další porážku a jak dlouho by mu případně trvalo, než by se do politiky znovu vrátil a v jaké formě by to bylo.
Proč ČSSD neschvaluje postup současné vlády ve věci církevních restitucí mi není známo. Stejně tak mi není známo, proč jejich teze kvituje Zeman a staví na tom svojí příslušnost k levici. Za prvé mají církve podle české legislativy na svůj majetek nárok. Za druhé, pokud by ČSSD přijala myšlenku naplnění právních nároků církví na jejich majetek, zbavila by se konečně pokrytecké nálepky alibistického spolku, jenž ze stejného práva na restituce získal zpět Lidový dům. Takhle vypadá právní stát podle ČSSD? A co na to Miloš Zeman?
Nakonec ale je všechno dobré, neboť fakt, že z volby prvního kola vzešla jména Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga, je v mnohých směrech vítezství inteligence českého voliče. Představa, že by 14 dní českého éteru zaplnily diskuze Franze s Bobošíkovou nebo jiné myslitelné varianty výsledku, je velmi bolestivá.
