Samotu sudetského venkova opouštím jenom zřídka kdy a má to své důvody, občas ale vypadnu a pak…děj se vůle boží.
Byl jsem takhle v Praze už v listopadu a měl v úmyslu sepsat o tom zprávu, ale udělal jsem zásadní chybu, rozhlásil jsem to dopředu a tak mohu spíš vyjmenovat lidi, se kterými jsem si panáka nedal, než ty se kterými ano – a tak jsem na svou myšlenku psát rezignoval, abych náhodou nevykecal něco důležitého, co by mělo zůstat u barového pultu. Teď jsem na to šel (doufám) rafinovaněji a tak do této chvíle o mém pobytu v hlavním městě neví nikdo. Abyste nemysleli, byl jsem minule několikrát i v biografu, ale možná jsem měl smůlu, filmy, které jsem navštívil vedli mě k formulaci myšlenky, že kinematografie je mrtvá.
Přesto jsem ani tentokrát kino nevynechal, je to moje závislost z dětství, kdy můj otec promítal. A tak jsem, podobně jako brouk Pytlík, narozený v zábradlí kina, viděl skoro všechny filmy, které doputovaly do naší distribuční sítě. První na řadě byl film Quentiina Tarantina (premiéra 17.1.) Nespoutaný Django (s neznělým „D“). Musím předeslat, že můj vztah ke Quentinovi určila projekce filmu Pulp Fiction, kterou jsem shlédl v nevytopeném kině Alfa, celou dobu se mi chtělo čurat, takže jsem ho spíš nenáviděl, než velebil, ale za to režisér asi nemůže. Tentokrát jsem tedy použil „ono“ zařízení včas i proto, že mě kolegyně Mirka Spáčilová upozornila na to, že film má 165 (!) minut a navíc v biografu bylo teplo, takže nebyly žádné vlivy, které by mohly negativně ovlivnit můj přístup k dílu.
Film má v podstatě tři části, tři kapitoly, z nichž první — záchrana a zaúkolování otroka a jeho zaučení na lovce lidí, je nejzábavnější, druhá — konverzační a licitační, kdy se do děje zapojí i Leonardo Di Caprio, který je poněkud nemastný neslaný a závěrečné finále, blackstern, ve kterém si užijete všech těch tarantinovských ptákovin s hromadami mrtvol, cákajících a šplouchajících louží krve a ve které začne černošský osvobozenecký boj. Nedovedu odhadnout, jestli zapřísáhlí fanoušci Tarantina budou nadšeni, nebo naopak zklamáni, mně film nevadil a i přes tu strachnahánějící stopáž utekl celkem rychle. Ocenil jsem vynikající scénu, kdy předchůdci Ku-klux-klanu se neodolatelně pohádají o kvalitu připravených kápí, vynikající výkon podává představitel jedné z hlavních rolí Christopher Waltz a dlouho mi trvalo, než jsem odhalil, že ten černoch z „chaloupky strýčka toma“ je Samuel L. Jackson.
Fakt je, že jsem stošedesát minut marně čekal na nějaký zásadní zvrat, který by filmu dodal nějakou další dynamiku, vtipy, které proběhnou, by samy o sobě vydaly tak na sedm minut nějakého sitcomu a kdyby po celou dobu nehrála ve filmu tak skvělá hudba, asi bych se nudil. Takhle bych dal tři hvězdy z pěti a víc bych se o filmu nebavil.
Aby toho nebylo málo, stihl jsem večer ještě jeden film, 140 (!!!, ano byl jsem v kině šest hodin) minut dlouhý opus Mistr. Natočil ho Paul Thomas Anderson (Magnolie etc.) a skvěle v něm poněkud šíleného týpka navrátivšího se z bojů druhé světové války hraje Joaquin Phoenix. Problém je v tom, že ačkoli hraje skutečně jako o život, vypadá to celé právě jenom jako herecké cvičení, které herce „bolí“, mě se však ani nedotklo. Celé se to odehrává za sklem, skrz které se mi nepodařilo proniknout dovnitř příběhu a k postavám samotným.
Námět a story, ve které sledujeme i vznik sekty Zdroj (ne nepodobné církvi scientologické), přitom nabízí celou řadu momentů, které by mě opravdu zajímaly, tady jsem ale vyšel naprázdno a tupější než jsem do kina přicházel. Při následné besedě s několika kolegy jsme došli jsem k závěru, že někteří tvůrci rozhodli se skrývat významy svých děl tak, že jsou zcela nesrozumitelná. Čemuž nerozumíme. U Mistra je hvězdičkování složitější, protože jednotlivé složky filmu je možné ocenit poměrně vysoko, celkový výsledek je ale hvězda jedna a to jenom proto, že to opravdu muselo dát hodně práce.
A dneska mě čekají jenom koncerty, které snad pochopím…
M.D.
(Psáno pro Reflex)
