V úterý 26. září 2017 zahájilo divadelní sezónu v Městském divadle ve Varnsdorfu premiérové představení Hotel na rohu.
Myslím, že není mnoho míst a měst, k nimž kdosi nemusí mít vůbec žádný vztah a přesto se v nich chytí drápkem… Ale někdy se to stane, že dotyčný/dotyčná je čert ví proč okouzlen místem, časem, prostorem. A zaujme ho třeba Varnsdorf. Až natolik, že tu začne trávit čas, beseduje s muzejníky, archiváři, odborníky, pamětníky, místními i náplavou. Skládá střípky, půjčuje si knihy, čte, studuje a nakonec je z toho divadelní představení… O Varnsdorfu, ale nejen pro něj.
Hana Strejčková se tu už představila párkrát, s tvorbou i pro děti, nejen jako autorka, ale i jako konferenciérka, s něčím dokonce opakovaně. Nyní se rozhodla předstoupit před diváky s kusem podstatně větším. Věnovala své úsilí, aby stvořila „autorskou inscenaci jako vzpomínkovou cestu šesti desetiletími dvacátého století za sny, láskou, prací, štěstím i nadějí„. To, co se odehrávalo v česko-německém pohraničí minulého století, na konkrétním příkladu našeho města. Symbolické je, že (pokud jsem si dobře všiml) na premiéru nedorazil žádný oficiální zástupce města – a právě o tom to je.
Představení není pro každého, není vůbec jednoduché. Vyžaduje pozornost, znalosti, empatii, a taky mozek. Ale jak už jsem řekl, není to představení výlučně a jen pro naše město. Přes konkrétní reálie či osobní vzpomínky je jeho přesah ohromný. Vše viděné a vyřčené je obecně platné. Možná někomu bude něco chybět, jinému zas přebývat – ale nejde se zavděčit všem. Co nejde – ona by to byla velká chyba!
Rychlá cesta časem od roku 1989 do let první republiky, pomaleji a podrobněji zpět. Obrazy, scény, momenty. Konkrétní a přitom nejednoznačné. Zpětně přemýšlím nad některými úseky a nejsem si jist. Šlo o útěk Čechů ze Sudet, holocaust, nebo vysídlení Němců? Postavy v kožených kabátech plynule přešly se stejnými tvářemi od Geheime Staatspolizei k STB? Novinářka, píšící o všem v jakémkoli režimu stále stejně úspěšně? Možná otázek víc než odpovědí. A ten „optimistický“ konec o naději ze 17. listopadu v kontextu toho, co víme dnes? Těžko se mi o něčem takovém píše. Mohu jen dodat, že máte jediné řešení – navštívit Hotel na rohu a chvíli pobýt se všemi, kdo jím za ta léta prošli…
Komu je fotek málo, tak tady ještě něco z odpolední generálky ->
