Inscenace Od Madlenky k Madle (autor a režie Hana Strejčková), v žánru fyzického objektového divadla, vznikala v loňském roce v Městském divadle Varnsdorf (více zde ->).
Madlenky na přelomu letošního května a června podvakrát naplnily varnsdorfská hlediště, jednak do Městského divadla Varnsdorf zavítali studenti gymnázia a podruhé se více jak šedesátka diváků, nejen účastníků festivalu Tanambourrée, vtěsnala do půdního ateliéru ZUŠ. A pokaždé se po představení nejprve rozhostilo ticho, které prolomila až otázka k chlebu a jeho dělení. S chlebem pak přišlo i sdílení slova.
Příběh vypráví o holčičce, jež přežila válku díky dobrým rukám nejrůznějších lidí, kteří se nebáli dítě schovat. Celý se odehrává v několika rovnocenných rovinách – auditivní, vizuální a performativní, dohromady pak vytváří silný emociální zážitek. Představení začínalo četbou úryvku z povídky, která dětskýma očima popisuje hrůzy války a zjevením stínů rukou, jimž je po celou dobu přikládán velký důraz. V ZUŠ se vstupování do pocitů doby odehrávalo na zaplněném nádvoří, které s napětím sledovalo stíny rukou na všech stěnách dvorany. Linie poslechová připomínala dobovou rozhlasovou hru, kterou jen minimálně herečky protnuly mluveným slovem. Linie vizuální byla velmi působivá a stála pevně na špulkách všech velikostí, které se během představení mnohokrát proměnily v odlišná prostředí, například v kavárnu, bojiště, vesnici, rozhlasové přijímače, kostel, činžák, automobil, hřbitov aj. a dále na hře stínu a světel. A linie herecká kladla na obě protagonistky (Hana Strejčková, Vendula Burger) velké nároky: obě nesejdou padesát minut ze scény, jejich úkolem bylo manipulovat se všemi špulkami a rekvizitami v přesných momentech, měnit postavy včetně kostýmních úprav za běhu a hrát. Mezi oběma panovala precizní souhra. Mezi silné momenty představení patřily stínohry, klášter nebo vystěhování domu a pak hlavně závěrečná scéna. Co Madlenkám vytknout? Přesně pracují s dynamikou, vnímají prostor, působí až neskutečně autenticky, a přitom je to pár špulek a starých novin. Madlenky mají tu moc ihned pohltit a přenést do doby dvacátých let 20. století, a pokud se divák nebrání a nechá se strhnout, může s nimi, avšak bezpečně usazen v hledišti, projít až na konec druhé světové války.
Z ohlasů diváků (redakce jména pisatelů zná):
„Síla! Spojila jsem si to s vyprávěním své maminky (roč.1933) o zážitcích z doby jejího dětství.“ / dospělá divačka
„Úžasné, emotivní, chvílemi až neuvěřitelně. Od doby premiéry silný posun. Myslím, že mnohé děti nic podobného dosud neviděly, vlastně to platí i pro dospělé.“ / dospělá divačka
„Velmi se mi líbilo a bylo to zajímavé a poučné.“ / chlapec 13 let
„Bylo to dojemné a emotivní…velmi důvěryhodné. Vůbec nejsilnější představení, které jsme kdy viděli. Nedá se to srovnat se suchými hodinami dějepisu, kde vám vtloukají do hlavy teorii a fakta. Téma na zamyšlení, které se bude stále dít a my už to možná ani nebudeme vnímat. Po skončení představení jsme nebyli schopní vstát…jen jsme…nedá se to popsat. Děkujeme za otevření očí.“ / náctiletá skupina diváků
„Připomnělo mi to, když mi babička vyprávěla, že viděla zář z hořících Drážďan.“ / studentka z varnsdorfského gymnázia
„Na mě zapůsobila nejvíc ta zvuková stopa, která vás doprovázela. A pro mě bylo lepší spíš vidět tu hru stínů a těch předmětů, než kdyby se tady přede mnou odehrával nějaký naučený, i když určitě procítěný, scénář. Ale pořád by to bylo podle něčeho hrané. Madlenky jsou spíš, aby si člověk domyslel. A na mě to mnohem víc zapůsobilo, že jsem mohla zapojit svoji představivost a tím pádem jsem z toho ještě víc vyklepaná, než kdyby to byla normální divadelní hra.“ / studentka z varnsdorfského gymnázia
