Ve čtvrtek 8/6/2017 otevřela jedna vernisáž hned tři výstavy v Oblastní galerii Liberec. Hravá malířka a performerka Brigitte Fischer je tu Mezi lesy, berlínský fotograf Jürgen Gross přivezl Proměny Berlína a hledá estetiku tam, kde spousta lidí spíš obrací oči v sloup a trojice mladých výtvarníků (Mičíková/Přikrylová/Zvěřina) se prezentují projektem Na stříbrné vlně.
Brigitte Fischerová pochází z německo – francouzského pomezí a v Čechách se ocitla poté, kdy na jednom ze studentských workshopů v Rakousku narazila na Milana Knížáka, který tu byl lektorem a rozhodla se u něho studovat. Tohle rozhodnutí se ukázalo být zásadní, neboť pobyt na akademii v Praze a v Čechách si prodloužila na (dosavadních) deset let a nezdá se, že by nás chtěla opustit.
V Liberci se prezentujetrojdílnou výstavou. Jednu část tvoří malby inspirované lidovými kroji z jejího rodiště, z Offenburgu. Na začátku byla velice geometrická malba kroje původního, postupně přibývaly varianty nové a další, až vznikla celá vtipná série, která se zatím na domácích folklorních festivalech neprosadila, ale co není může být!
Druhou částí jsou malby na rýžovém papíře a objekt, kterému se věnuje, jsou stromy, respektive strom a jako bývalý občasný návštěvník dřevařské školy bych si tipl, že se jedná o smrk. Brigitte tu pracuje obdobnou metodou jako u předem zmíněných krojů: vytrvale a kreativně vytváří variace téhož a výsledek je velice působivý. Nakonec, každý les má něco do sebe.
Třetí částí výstavy je původně soukromý slovníček slov, která znějí stejně v češtině i němčině. Původně studijní materiál se stává artefaktem a svědectvím o prosté blízkosti lidí, která probíhá skrze jazyk. Pohříchu jsou všechna slova původně německá a máme tak co dohánět. Robot a tunelování je opravdu chabý příspěvek do světového slovníku.
Výstava Jürgena Grosse je naopak koncentrovaná pouze na jedno téma, na město. Konkrétně na Berlín.
Velkoformátové (120x180cm), neupravované fotografie města, spíš jeho odvrácené a neučesané tváře, mohou působit poněkud depresivně, ale chaos, rozestavěnost a nedodělanost mají svou zvláštní a silnou estetiku.
Je to trochu zvláštní být ve ztichlé galerii obklopen takovým množstvím obrazů města ve výstavbě, protože si po chvíli uvědomíte, že k městu přece patří také hluk! Jenomže: Takhle je to správně. I Jürgen Gross vyráží fotografovat brzy ráno ve chvílích, kdy ticho ruší snad jen pár právě se probouzejících ptáků.
Nedalo mi to a zeptal jsem se autora, jestli někdy nemá touhu vyfotografovat také něco, co se za krásné považuje obecně. Třeba les, mlhy a východ slunce nad rybníkem. Kytičku.
Podíval se na mě nechápavě, roztáhl ruce a řekl: tohle je přeci krása!
——————————————————————————-
O třetí výstavě jenom poznámka pod čarou, neboť se s dvěma předcházejícími střetla pouze díky termínu.
Stříbrná vlna zatím spíš hledá, než nalézá koncept. Objekty i video, kterým se prezentuje, jsou zatím spíš rozbité, než hotové, ale možná právě to je pocit, o který se chtěli výtvarníci podělit. A možná si zaslouží novou a soustředěnou návštěvu.
