Je možné mluvit o tradici, pokud se něco koná víc než po desáté?
Nejspíš ano, i když „porevoluční“ novinky nemají v našem koutku Čech velkou životnost. Narážím na nedávné rozhodnutí varnsdorfského vedení opustit pozoruhodnou a originální Rampušačku (navazující na slovanskou Moranu z pohanských časů) a vrátit se k celorepublikově anonymní čarodějnici. Podobnou originální událostí v našem regionu je Velkopáteční poetické stoupání po Křížové cestě v Jiřetíně pod Jedlovou. Letos se dočkalo 14. dubna 2017 jedenácté reprízy a každoročně přiláká víc a víc lidí. Takže má našlápnuto stát se tradicí (více informací pro zájemce zde ->.) Není to taková „masovka“, jako pálení symbolu odcházející zimy, protože v tomto případě nejde o lidové shromáždění, ale spíš příležitost k nevšednímu křesťanskému rozjímání. I přesto, nebo snad právě proto, zájem roste – letos poprvé počet účastníků, kteří se sjeli z různých koutů Šluknovského výběžku, přesáhl sedmdesátku. A ještě jedno prvenství jedenáctý ročník přinesl: „putovat“ přijeli hosté ze srbské Lužice a četlo se částečně i v jazyce Lužických Srbů.
Počasí bylo vlídné. Za mírného chladného větru slunce častovalo putující svými hřejivými paprsky. Vše (že by i počasí?) bylo v režii varnsdorfských Doteků, tedy dvojice Martin Louka a Milan Hrabal. Po několikáté se k dvojici recitátorů přidal i dívčí pěvecký sbor Komoráček z jiříkovské základní školy vedený Miroslavou Kubešovou, aby obohatil duchovní odpoledne tematicky souvisejícími písněmi.
Již po osmé byl čten Hrabalův básnický cyklus Cestou bolesti a víry, který se stal neoddělitelnou součástí této akce. Ostatně byl pro ni a jiřetínskou kalvárii také napsán. Čtyři zastavení obohatil překlad zmíněného cyklu do hornolužické srbštiny z pera básnířky Róži Domašcyny v podání Marcela Braumana. Ten do Jiřetína přijel se svou manželkou Boženou a s někdejším „ministrem kultury“ Lužických Srbů a současným předsedou Matice Lužickosrbské (Maćica Serbska) Jurijem Łušćanským. Vzali s sebou také Nihada Mohammada, tolerantního muslima žijícího v Lužici, kterému vysvětlili podstatu nejdůležitějšího křesťanského svátku. Ta spočívá především v naději, v podobenství šťastného osudu pro všechny dobré lidi.
Je podporou v těžkých chvílích, když člověk umdlévá pod tíhou svého životního kříže: „neboť není horší sudby / než zůstat v půli cesty / Neboť není horší / než zanechat po sobě / nemohoucnost a zoufalství / Neboť cesta není cíl / ale prostředek / Ale je pak cílem smrt? / Ne / Jen symbolem / mementem pro malověrné / A pozváním pro všechny / kdo rozumí / kdo rozumět chtějí / vzkazu tak hlasitému / jako je má bolest.“ A ještě jedno poselství vyjměme z jiřetínského cyklu, protože je v tomto čase platné ve zvýšené míře: „Je to NAŠE věc / nebýt budoucím Pilátům / tupým davem.“
A jak vidí jiřetínskou velkopáteční akci hosté z Lužice? Blogger Piwarc (což je nick Marcela Braumana) svou zprávu uzavřel těmito slovy: „Byl to pro delegaci z Lužice působivý zážitek uprostřed krásné krajiny. Zaplať Bůh českým přátelům!“
Fr. M. Liecht
Foto IŠ:
Něco pro uši:
Rok 2016 ->, rok 2015 ->, rok 2014 ->, rok 2013 ->, rok 2012 ->.
