V těchto dnech se na knihkupecké pulty dostává zbrusu nová kniha varnsdorfské autorky Marie Rejfové nazvaná Kdo jinému jámu kopá.
Spisovatelka tentokrát na čas opustila svou oblíbenou „parketu“ fantasy, jak ji známe z knih Čarověník a Sestra Smrt, a zkouší náročný žánr detektivního románu. Knihu vydává nakladatelství Mystery Press a jako den vydání ohlašuje 12. duben 2017!
Foto z rodinného archivu: Marie Rejfová, když zrovna nepíše
Poklidný život městečka ležícího na brdském pomezí rozvíří smrt výstřední učitelky. Josefína Divíšková, mladá malířka a učitelka původem z Prahy, jež v Brodu nalezla dočasné útočiště, začne – tak jako legendární slečna Marplová – rozplétat nitky případu na vlastní pěst. Podaří se jí odhalit kdo a proč zabil Alenu Výbornou, která byla sice trochu praštěná, ale nikomu neubližovala? Jakou spojitost s případem mají drsní majitelé místního autobazaru, manžel oběti Rudolf Výborný, mentálně zaostalý mladík Pavel Řábek nebo učitelka brodského gymnázia Běta Benčáková? Stihne Josefína vypátrat viníky zločinu dřív než kriminalisté? Nebo bude muset spolupracovat s komisařem Tvrdíkem, který je sice sympatický a zatraceně dobře vypadá, ale přesto – nebo možná právě proto – jí pije krev víc, než je zdrávo?
Nový román Marie Rejfové slibuje napínavou četbu a pro milovníky původní české detektivky bude jistě příjemným překvapením. Čtenářům Výběžku nabízíme exkluzivní ukázku.
Milan Hrabal
Ukázka z knížky:
Ženská má brečet jen ve dvou případech
Terén se začal vlnit a byl zrádnější. Pod vrstvou listí vykukovaly spadané větve a kameny. Nohy se jí několikrát na nerovném povrchu povážlivě smekly a ona spadla na kolena. Ještě chvíli, slibovala si, ještě chvíli a zastaví. Teď ale musí dál, ať má jistotu, že –.
Dřív, než si uvědomila, co se děje, šlápla do prázdna, a se zaječením letěla kamsi dolů. Zoufale hrabala rukama a snažila se zachytit čehokoliv pevného, ale narážela jen na kusy shnilého dřeva.
Dopadla na tvrdou zem.
„Au,“ zaúpěla a do očí jí vyhrkly slzy. Cítila, jak se jí na záda sypou hlína a drny, které strhla s sebou. Všude byla tma, otvorem nad její hlavou pronikalo jen málo slunečního světla. Otřásla se chladem a současně si uvědomila, že leží v mokru.
Pohlédla k otvoru nad sebou. Mohl být tak čtyři metry vysoko. „Pomoc,“ splynulo jí ze rtů.
„Pomoc!“ zakřičela z plných plic. Vyděšeně se přikrčila, když se kolem ní přehnala hlasitá ozvěna a ztratila se kdesi v temnotě.
„Pomoc!“ křičela znovu a potom zase, dokud jí nevyschlo v krku. Ale ticho přerušované jen zvuky kapající vody bylo to jediné, co slyšela.
Zašátrala kolem sebe. Nahmátla cosi kovového. Pomalu se zvedla na sedřená kolena a jela dlaní po té tvrdé a chladné věci. Koleje?
Rozklepanýma rukama prohrábla obsah kabelky. „Kde je?! Sakra!“ Konečně vytáhla malou kapesní baterku. Tenká čára bílého světla projela tmou jako máslem.
Nacházela se v jakési štole. Podpěry z kůlů na některých místech střídaly betonové výztuhy, na hrubě otesaných stěnách byly připevněné kabely. Mezi úlomky rudy, které pokrývaly zem, vedly úzké koleje a protékala červeně zbarvená voda.
Nerozhodně pohlédla k průduchu nad sebou a potom znovu do chodby. Musí něco udělat, nebo tady zmrzne. Pomalu se zvedla na nohy a s žaludkem sevřeným úzkostí se vydala opatrně kupředu. Ledová voda jí čvachtala mezi prsty, ale Josefína to sotva vnímala. Veškerou mysl upírala k nalezení způsobu, jak se odsud dostat pryč.
Asi po třiceti metrech se štola začala stáčet doleva. Stěny se rozšířily a dřevěnou výztuž a kovové nosníky vystřídalo zdění z betonových tvárnic. V jednom místě se na chodbu příčně napojovala jiná, mnohem užší. Její vstup byl z velké části zasypán kameny. Těsně u země se černal otvor sýpu. Na stěně byla přitlučená cedule s nápisem Rozvodna 3. 16. 482.
Posvítila zpět do původní chodby. Uprostřed stál na kolejích hornický vozík. Byl prázdný, až na několik starých lamp. Vzala jednu do ruky. Cosi v ní zachrastilo, vůbec ale netušila, jak by se dala zprovoznit.
Náhle dostala nápad. Zahodila lampu, strčila si baterku do pusy a opřela se vší silou do vozíku. S hlasitý skřípáním se dal do pohybu. Kdyby se jí podařilo dostat ho pod otvor, kterým sem spadla, mohla by do něj postavit něco, po čem by vyšplhala ven.
„Hni se, ty pitomej kráme!“ Znovu zabrala a zrezivělá kolečka se s kvílivým nářkem zase o kousek posunula.
„Ještě!“ supěla. V pažích a zádech jí praštělo.
V jednu chvíli jí došly síly a ona se rozbrečela bezmocí. Všechno bylo marné. Ženská má brečet jen ve dvou případech, dítě: za prvé, když krájí cibuli, za druhé, když něco potřebuje od muže. V ostatních případech je pláč naprosto k ničemu, protože ti po něm otečou oči a rozmaže se řasenka. To si pamatuj.
„Jasně, babi,“ zašeptala Josefína a opřela se do vozíku. A potom znovu.
Po době, která se jí zdála nekonečná, dorazila pod průduch. Sesula se na zem vedle vozíku a zhluboka oddychovala. Kdyby alespoň neměla takový hlad. Koblížek od růžové paní Řábkové byl už jen sladkou vzpomínkou.
Náhle ji cosi přinutilo zpozornět. Zvedla se na nohy a naslouchala.
„Je tu někdo?“ zvolala.
Nalevo od ní cosi cinklo. Rychle tam posvítila, ale spatřila jen holou stěnu štoly.
„Haló?“ zeptala se potichu.
Odpovědí jí bylo jen ticho přerušované monotónním kapáním vody.
„Už mi z toho hrabe,“ zašeptala.
Dodala si odvahy a vydala se na opačnou stranu chodby. Rejdila malou bludičkou kolem sebe a hledala cokoliv dlouhého. Nakonec se jí podařilo nalézt místo, kde se dříve skladovala kulatina a fošny k budování výztuží. Popadla tu nejdelší a pokusila se ji vytáhnout z hromady ostatních. Nehnula se.
„Do prkenný ohrady!“ zahuhlala Josefína s baterkou v puse a posvítila si na dlaně plné třísek. Nezbývalo jí než hromadu zčásti rozebrat. Šlo to obtížně. Každou chvíli si mezi dřevo skřípla ruce nebo nohu. Když se jí konečně podařilo dostat dvě fošny k vozíku pod průduch, byla na pokraji vyčerpání.
„Tak,“ otřela si zpocené čelo. „Teď to nejlepší.“
Jeden konec fošny položila přes okraj vozíku a nadzvedla konec opačný. Ručkovala s dřevem nad hlavou tak dlouho, dokud se fošna nepostavila na dno vozíku. Druhý konec se zhoupl až k průduchu a zarazil se o strop. Pokusila se ho podtrhnout, ale jenom se jí do obličeje sesypala hromada hlíny.
„Doprčic!“ zaklela. „Ty jedno pitomý, blbý, stupidní prkno!“
Chvíli s ním vztekle zápasila, než se konec fošny vysunul vstříc nebi prozářenému odpoledním sluncem. Odstoupila stranou a pohlédla na své dílo. Sklon byl víc šikmý, než doufala, ale když k tomu přidá ještě druhou fošnu, možná, že se jí podaří vylézt nahoru. Musí se jí to podařit. Jinak…
Zula si sandály a zavázala si je za pásek šatů. Před očima se jí mihl obraz tropického ostrova a divocha, který šplhá po hladkém kmeni palmy až nahoru pro kokosový ořech. Přemluvila samu sebe, že má naprosto stejné schopnosti jako onen domorodý muž, a začala se škrábat nahoru.
Zpočátku to šlo kupodivu hladce, ale jak se dostala do poloviny, fošna se začala nebezpečně prohýbat. Navíc měla pocit, že důlní vozík nedrží její váhu tak, jak si myslela, a začíná maličko popojíždět.
„Hni kostrou,“ povzbudila se a rukama se přitáhla o další kus. Chodidla jí podklouzla a ona dopadla na kolena, ale všechnu zbývající sílu dala do paží. Zatnula zuby a třemi dalšími přítahy se vyškrábala až na konec fošny. Zbývalo už jen dostat vrchní část těla přes okraj průduchu – a byla venku. Rychle přelezla po čtyřech o pár metrů dál v hrůze, že by se pod ní země znovu propadla, a zastavila se až v nedalekém mlází.
„Jo, jo, jo, jo!“ začala skákat jako pominutá. A radost, kterou cítila, byla naprosto neovladatelná. Bylo jí jedno, že je naboso a děsně to píchá. Šťastně hopsala po jehličí.
„Slečno, prosím vás,“ zaznělo zpoza stromků, „neposkakujte tam tolik.“
Přestala. Větve mlází se rozhýbaly a ona spatřila malého tlustého pána. Připomínal spíš kouli v manšestrácích a flanelové košili. V ruce držel košík a tvářil se nešťastně.
„Tohle je moje místečko,“ zanaříkal a prodral se k ní.
„Já vám ho neberu,“ zasmála se.
Vrhl po ní vyčítavý pohled. „Ale hopsáte tady.“
„To se nesmí?“ Odvázala si sandály od opasku a začala se obouvat. Po době strávené pod zemí ji už nic rozhodit nemohlo.
„Chodím sem pravidelně po práci,“ podrbal se na krku. Bylo na něm vidět, že se topí v rozpacích a současně má strach.
„No dobře,“ pronesla smířlivě, „mně je úplně jedno, co tu děláte. Jen se obuju a –.“
„Pozor!“ vykřikl. „Nehýbejte se!“
Zkameněla. „Co? Zmije?!“
Pomalu se k ní přiblížil a s námahou si klekl do měkké lesní půdy. „Pravák,“ zašeptal, jako kdyby spatřil Jezulátko. „Přímo pod vaší nohou.“
(ukázka z detektivního románu Marie Rejfové Kdo jinému jámu kopá)
