Kameraman Jaroslav Kučera byl určujícím umělcem pro celé generace filmových diváků. Měl jsem nutkání napsat hlavně těch starších, těch, kteří pamatují československou novou vlnu v plné síle, ale tahle vlna je stále dostatečně mohutná na to, aby zasahovala v iniciačním věku další a další kinofily. I pro ně je Kučerova estetika filmového obrazu (třeba Sedmikrásky nebo Ovoce stromů rajských jíme) naprosto nepřehlédnutelná, a i když se za ta léta ve filmu zkusilo ledasco, Kučerovo pojetí obrazu je ve své syrovosti neopakovatelné.
Impulsem ke vzniku knihy Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery bylo pro vedoucí katedry filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Kateřinu Svatoňovou poskytnutí Kučerovy pozůstalosti Národnímu filmovému archivu. „Šlo o celé bedny plné negativů a diapozitivů,“ říká Svatoňová. „Připadalo mi, že jsem dostala neuvěřitelný dárek. Kučera mne vždycky fascinoval, i jeho rodina. Odjakživa jsem obdivovala filmy, které dělal, zejména snímky s Věrou Chytilovou.“
NFA tak dovolil konfrontovat to, co je z Kučerovy práce dobře známé z kina, s tím, co kameraman dělal takříkajíc ve volném čase (ovšem fotky, ale i filmy, které jsou nyní k dispozici, jasně ukazují, že pracoval vlastně pořád). Dělal si poznámky tak, jak mu bylo nejvlastnější, totiž obrazem. Zkoušel, mýlil se i nalézal řešení, která mohl později použít ve filmech, jimž z velké části dával obrazovou podobu.
Kniha naplno využívá nalezený, dosud neznámý, ale i ten známý materiál a v bohaté obrazové složce nabízí divákovi možnost nechat se strhnout Kučerovou vizuální nenasytností. Stručné popisky uvádějí čtenáře do souvislostí a dodávají této části knihy potřebný kontext.
Sázka na obrazy je pochopitelná a správná, při listování v knize jsem se nemohl nabažit, což vede ke dvěma dalším touhám: vidět všechny ty filmy (Jasného Andělu, Touhu, Až přijde kocour a Všechny dobré rodáky, Jirešův Křik a Němcovy Démanty noci, hrabalovské Perličky na dně a desítky dalších výtečných počinů) znovu a taky vzít fotoaparát a jít fotit.
Druhou osou knihy je samotný text Kateřiny Svatoňové. Důkladný a hutný, místy pro laika srozumitelný až po dvojím přečtení. Které ovšem stojí za to, protože pak otevírá a vysvětluje filmovému divákovi souvislosti, které mu třeba po celá léta unikaly.
Všechno je vsazeno do historických souvislostí: kdy se mohlo a kdy nemohlo točit podle představ tvůrců a kdy se mohlo a muselo točit podle představ strany a vlády.
Zarputilost a posedlost jsou slova, která musejí napadnout každého, kdo se do knihy začte. Jednak v souvislosti s Kučerou (a jeho souputníky), ale také s autorkou vzácné monografie kameramana.
Kameraman je totiž běžně vnímán jako člověk, který je na práci najímán. Když se však opravdu stane spolu s výtvarníkem a režisérem (tady často s režisérkou a výtvarnicí – Věra Chytilová a Ester Krumbachová; Jaroslav to jistě neměl jednoduché) členem týmu, který pracuje na výsledném díle, je to malý zázrak a nechá vzniknout filmům, které zůstávají trvalkami ve všech filmotékách světa.
Abych nezapomněl: publikace je vybavena důkladným poznámkovým aparátem, který se (sláva! sláva!) nachází hned na okraji té stránky, jíž se týká. A pracuje s řadou citátů, které připojují další souvislosti. Třeba „…snímek je překvapivý, jakmile nevíme, proč byl zhotoven“ – Roland Barthes.
A tak nějak to je.
P. S.: Citace Kateřiny Svatoňové pocházejí z rozhovoru, který s ní vedla pro potřeba webu ČFA Alena Prokopová.
P.S.S.: Při prohlížení knihy jsem si pořád říkal, že tohle bych chtěl vidět ve velkém někde na výstavě. A stane se! Od 19/4 do 11/6 2017 v brněnském domě pánů z Kunštátu.
psáno pro reflex.cz
obrázky převzaty z webu najbrt.cz
