Všude se pálí čarodějnice, u nás ve VDF se věnujeme Rampušačce…
Dopoledne 30. dubna 2012 jsem se po předchozím náročném víkendu zařadil do manželkou nenáviděné kategorie „kašle na kulturu a dřepí na zahrádce“, takže jak kde v okolí stavěli vatry a májky a jak v RBK honili Baby Jagy, nemám zdokladováno (zato vím, že už mi kvetou jahody). Vyrazil jsem až navečer ke knihovně, kde začínala dětská část programu. Vydržel jsem chvíli nekoordinovaného zmítání (ten nápis na třetí fotce na břiše holčičky je fakt ZUMBA) a zdobení obličejů a pak se raději vrátil domů na večeři.
Druhý pokus po osmé hodině, kdy Dykyta předvedla krátké pásmo hudby, tance a zpěvu. Alenka mi při té příležitosti oznámila, že jakožto účinkující psát tentokrát nebude a místo toho mě (marně) nutila do tance. Přistavený valníček vzápětí obsadila Rampušačka a houfy dětí a pufající traktůrek vyrazil na svou pouť městem na náměstí k přichystané vatře. Tam už nějakou dobu vyhrávala kapela Peleton mezi od rána rozestavěnými stánky. Hasiči usadili Rampušačku na vrchol pyramidy a po prvním škrtnutí jsem si myslel, že pokračuje Kocouří kouř, protože všichni přihlížející byli zakrátko zcela vyuzeni… Ovšem pak už to blaflo a Rampušačka se vydala na ohnivou cestu do nebes. Vzápětí ji tam následoval velkolepý ohňostroj, doprovázený četným ááách a óóóch.
Ještě obejít stánky, udělat pár fotek, povinnou klobásku (kde letos zůstala medovina?) a přemýšlet, odkud je mi sakra povědomá ta baskytaristka na podiu. Až doma jsem si uvědomil, že ji znám poněkud jinak oblečenou, za jiným nástrojem a v jiné hudební škatulce.
Teď už jen doufat, že zima opravdu odešla. Zatím to na mě při pohledu na předpověď spíš působí tak, že jsme ukončili léto a začíná podzim…
