Divadelní soubor D.R.E.D. má v určitých kruzích (sem patří samozřejmě i Modrý kocour) svou dokonale propracovanou pověst, pohříchu však jejich představení provází zejména otázka, kdy se svléknou. Protože to udělají prakticky vždycky.
Letos však divákům i tipérům vypálili rybník neboť 99 procent představení Parasomnia se odehrávalo v absolutní tmě. Filosofické zamyšlení nad nespavostí, pár klasických d.r.e.d.o.v.s.k.ý.ch. vtípků k tomu a navrch jedna krásná polská píseň. Zároveň nutkání se do té hry ve tmě také tak trochu zapojit … Ale co kdyby pak rozsvítili s tím, že podmínkou připojit se k souboru je ta nahota? He?
Parasomnia tím, jak byla víc o slovech než o akci zdála se mi být však mnohem více pochopitelná i pro nepřipraveného diváky. I když: můžeme v Turnově mluvit o nepřipravaném divákovi?
OLDstars přivezli hned dvě představení a to druhé, Jméno (Jon Fosse/Karolína Stehlíková) odehráli herci rozsazeni v aréně, kterou si vytvořili v sále na Střelnici. Nebyl to jen opravdu těsný kontakt, který měli s diváky, příběh o neschopnosti komunikovat ani v rodině bylo možné prožít si opravdu intenzivně. Těkání, nesoustředění na nic jiného, než na vlastní osobu, neschopnost poslouchat a odpovídat druhým. Tohle jsou ta představení, po kterých se vám nechce s nikým moc mluvit, ale víte, že byste s tím měli začít něco dělat.
(Mimochodem, podobnému pocitu bylo věnováno i druhé představení OLDstar: #google #generace->)
Nejhodnější medvídci přivezli hru Wolfganga Lewinského Poincarého domněnka. Vtipný (!) matematický (!) text (každý jednoduše trojrozměrný povrch je ekvivalentní povrchu čtyřrozměrné koule) je rozkročen přes celé století a zahrává si s matematickou teorií způsobem, který mě nutí okamžitě zajít do knihovny a pár knížek, které se podobnými tématy zabývají, si alespoň půjčit.
U tohoto uvedení bych dokonce řekl, že text měl v sobě víc energie než herci, nebo je jeho memorování tolik vyčerpalo, že jim nezbylo moc sil na hereckou akci.
Teta Julie (hororová hříčka volně inspirovaná rozhlasovou hrou Zdeňka Jirotky, kterou přivezla Budilova divadelní škola) se po slibném a vymazleném duchařském začátku bohužel ve druhé polovině totálně rozpadla a budila spíše rozpaky. Těžko říci, jestli souboru chyběl čas všechno dozkoušet nebo nápady, jak to celé uzavřít.
V rámci kocouří inspirace se v představení Nomád prezentoval soubor Kolonie, a i tady něco drhlo i přes to, že šlo o profesionální vystoupení. Nedotažená a myslím, že hlavně dostatečně nepropojená čísla, byla příčinou toho, že jeviště s hledištěm nebyla vyladěna na stejnou frekvenci a ta správná jiskra nepřeskočila.
Divadelní soubor Ojebad na závěr sobotního programu zahrál vlastní kousek ZmrdCard. Šlo o prostinkou, poněkud nataženou anekdotu o tom, co se stane, když živé (no, živé…) pokladní v supermarketu nahradí stroje. Téma a prostředí, které si svou neosobní atmosférou přímo říká o nekompromisně satirické ztvárnění, si ale na komplexnější uvedení musí ještě počkat.
