Ne, nejde o nějakou dopravní kalamitu nebo šprajc saských řidičů, jak by se nabízelo. Tyhle autobusy stojí „na zadcích“ na náměstí u kostela Frauenkirche už od začátku února a trčet k nebi je tam nechal německo-syrský umělec Manaf Halbouni. V místě to prý vyvolalo vášně nevole i vole, trochu se o tom mluvilo na české straně, a teď, po pár týdnech je, zdá se, zatím klid. Tak jsem se zašel podívat na vlastní oči.
To co se mi potvrdilo především, je fakt, že prostě nic nenahradí osobní zkušenost. Že ať mají novináři sebelepší vůli, v dnešní době stačí v článku použít slova jako syrský, kontroverzní, Pegida, ostrá kritika a podobně, a čtenář v podvědomí už očekává snad to nejhorší. A ten zvířený mediální zákal samozřejmě usedá na celé místo, o kterém se mluví, v tomto případě na Drážďany. Já vím … pozitivní zprávy by prý nikdo nečetl..
Tak, jak už jsem řekl, jsem se na to náměstí vydal sám, abych si udělal vlastní obrázek. Ano. Stojí tam tři autobusy předkem k nebi a za sebe musím uznat, že to jistou symboliku má. Těch významů mě napadlo víc, ale nechám si je pro sebe. Nejde mi o to něco vykládat. Jde mi o to, že ve městě, o kterém se u nás (myšleno v Česku) píše hlavně o demonstracích, nepokojích a nacionalismu zažívám pravidelně něco úplně jiného. Kolem autobusů je klid, lidé tu postávají, nechávají to asi na sebe působit, spodní část těch vozů se zaplňuje vzkazy, texty, květinami … i toho Havla tam někdo připíchl… to vše za tiché účasti pár policistů. Ta věc i při své mohutnosti působí tiše ( a v sousedství jeřábů vedlejšího staveniště paradoxně i nenápadně), nic nehlásá … jenom je. Halasní odpůrci (které jsem já nepotkal) si musí svůj vztek přinést s sebou, tady není. Jsem rád, že jsem to viděl.
