Anotace na nový seriál České televize Bohéma slibovala ‚zachycení slávy i bídy atraktivního filmařského prostředí‘. Zatím je to nuda, která šustí papírem.
Doba, kterou seriál popisuje, byla krutá. Dramata, která lidé prožívali, lámala vazy, ničila kariéry i celé životy. Bohéma nabízí podivně mondénní pohled jakoby nezúčastněných figur, kterým je těžké uvěřit i pozdrav.
Název Bohéma je lákavý a byl by byl logický, kdybychom sledovali pulsující životný příběh živých lidí, kteří si život užívají i přes to (a právě proto), že jsou vystaveni velkému tlaku, zatím ovšem vidíme muzeum voskových figurín, které se vyskytují nejčastěji na schůzi nebo v barrandovské kantýně.
Scénář Terezy Brdečkové se sice opírá o důkladné historické rešerše, ale scény, které volí, jsou popisné a didaktické, použití vypravěče (a prostřihy do budoucnosti roku 1968 a tedy do další okupace) je nemotorná berlička, která jednak zdržuje a druhak je chvílemi vlastně směšná. Nahrazuje neschopnost odvyprávět příběh čistě.
(Je otázka, zda by to nemohlo fungovat i takhle, kdyby byla tahle metoda využita nějak plnohodnotně, kdyby tvůrci uvažovali o důsledném pohledu právě z této perspektivy a kdyby se namísto hraného filmu rozhodli pro hravý dokument, který by mohl být jinak inscenován).
Bezzubost, doslovnost a neobratnost může ilustrovat dlouhý záběr na pár milenců, který řeší problém osobních dokladů, kteří jsou vzápětí, ve stejném záběru bez jakéhokoli střihu a bez jakéhokoli důvodu, kontrolováni hlídkou okupantů.
Nikoli dramatická situace, ale primitivní ilustrace. Když se jenom díváte a nepoužíváte zapnutý televizor jenom jako zvukovou kulisu, řeknete si jenom, abyste nebyli sprostí, WTF?!
Režisér Sedláček potom inscenuje celou sérii stejně dietně. Napětí mezi jednotlivými aktéry mělo být možná jenom tušené – někde v dlouhých pohledech, v dlouhých odmlkách, v pauzách a v těch dramatických protisvětlech, což všechno dohromady, sečteno a nataženo, do víc jak hodinových stopáží těžce nudí.
To, že herci tu hrají, jak je u Sedláčka zvykem nazí, je možná jakási značka, že ovšem ukazují v (opět) dlouhých záběrech právě a jenom zadky, už může svědčit i o něčem jiném. Nevím o čem a, popravdě, to ani nechci vědět.
Drobností už se může zdát to, jak je bohéma oblečena, jaké má lokace a hlavně, jak se tahle část vizuálního pocitu jeví. Všechno je vyžehlené, uklizené a načinčané tak, jako když k vám má přijet tchýně a její dcera uklidí a dezinfikuje byt.
Řeknete si jenom: tady opravdu někdo bydlí? Těžko. Tady by chcíply i bakterie.
Je mi vlastně líto herců. Někteří se snaží, někteří velmi. Přesto je výsledkem jejich snažení jenom občasný záblesk a smutek diváka: vždyť to mohlo být dobré. A možná i strhující.
Po dvou dílech mohu říci, že tak zafungovala jediná scéna, ta, ve které si Vlasta Burian vysvětluje s Jaroslavem Marvanem situaci v divadle, co je a co není možné a jak až moc se který z nich odhodlá zajít. Vladimír Javorský jako Burian a David Novotný jako Marvan jsou uvěřitelní, mají (na chvilku) k dispozici text, který se dá hrát.
To je dost málo.
psáno pro Rexlex
