Na konci roku 2016 vyšla v nakladatelství PROSTOR v českém překladu kniha německého autora, který pracuje od roku 2007 jako tiskový referent Rakouského velvyslanectví v Praze, kde také žije se svou manželkou a dvěma dětmi. Autor se jmenuje Andreas Wiedemann a kniha „Pojď s námi budovat pohraničí!“ – Osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952.
Autor, narozený v roce 1970, se otázce migrace v poválečném Československu věnuje dlouhodobě, studoval moderní a východoevropské dějiny na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu. V roce 2004 obhájil disertační práci o osídlování českého pohraničí u profesora Detlefa Brandese. Právě tato práce je základem knihy „Komm mit uns das Grenuland aufbauen“, vydané roku 2007.
Proč ten zdánlivě nesouvisející dlouhý úvod? Je to vcelku jednoduché – autor totiž mohl využít odstup, který od problematiky má. Od žádného domácího autora jsme se ještě něčeho tak podrobného, rozsáhlého, nestranného a informačně nabitého nedočkali. Je to totiž, ač se to zdá divné, téma stále víc než živé, ba až provokativní. Proto se i v dnešní „uvolněné“ atmosféře z této doby mluví jen o něčem. Ono by se zdálo, že tolik let od oněch událostí je to každému putna. V době, kdy má generace v podstatě neví, o čem byl rok osmašedesát, a kdy našem dětem je úplně jedno, co se to odehrálo v devětaosmdesátém, uvažovat nad něčím, co je vzdáleno 70 let? Jenže je to tak. Víte, jak mi zatrnulo, když před naším domem, o němž víme, že 130 let v něm do roku 1945 žila jedna rodina nečeského jména, zastavilo auto s německou SPZkou? A to jsme přitom bůhví kolikátí majitelé…
Ale zpět ke knize. 472 stran nelehkého čtení. Fakta, data, citace, poznámky. Obrázků minimum. Knize vlastně zdánlivě chybí to, co dnes hýbe mediálním světem – konkrétní příběh, konkrétní tvář. Je totiž příběhem takřka pěti milionů takových tváří. Příběhem těch, kteří „odešli„, ale především těch, kteří přišli. Tím, nač autor soustředil pozornost, je „znovuosídlení„. Střet ideí a ideologií, strach, nenávist, naděje, hamižnost, vypočítavost, bezradnost. To vše v usneseních, rozhodnutích, zprávách, dopisech, číslech. Vztahy mezi Němci, vyháněnými pod nejrůznějšími hesly, z nichž dnes působí víc než pozoruhodně teze o narovnání následků Bílé hory, a Čechy. Ne ale jedněmi Čechy. Starousedlíky, namnoze s německým živlem velmi promotanými. Navrátilci, kteří opustili území, dnes obecně nazývané (byť vlastně nesprávně) Sudety, po jeho záboru Třetí říší. Novoosídlenci, kteří se sem vrhali za užitkem (ať už za vidinou „volného“ majetku na třetině! území republiky, nebo utíkajícími před nesnesitelnými podmínkami v dosavadním místě žití). A také pestrá směsice reemigrantů, potomků těch, kteří vlast opustili před dávnou dobou a nyní byli vybízeni k návratu a těžko pak hledali své místo ve struktuře společnosti.
Je toho v knize tolik, že jen těžko lze něco vypíchnout, zdůraznit a přitom milion jiných věcí neopomenout. Hodně místa je věnováno tomu, že tento region, tato doba a tahle situace byla úžasnou laboratoří pro KSČ, která si tu připravila půdu pro své zdrcující vítězství v roce 1945. Na druhé straně tu zazní fakta o tom, že prezident Beneš měl problém se „svými“ dekrety a marně žádal o jejich zmírnění. Že sociální demokracie byla občas razantnější než komunisté, kteří jejich požadavky umírňovali. Že mnozí se jakýmkoli způsobem snažili udržet mezi zaměstnanci Němce, určené k odsunu, protože jim bylo jasné, že jinak se zavřou podniky, továrny, zemědělské provozy. Že byli vyháněni původní židovští majitelé továren, kteří se svého majetku chtěli ujmout po návratu z koncentračních táborů. A mnoho dalších perliček.
Prostě tuhle knihu by měl do povinné četby zařadit každý, komu alespoň krapítek není lhostejno, kde žije. Snad pomůže k prozření, co proč jak. Proč to kolem nás vypadá tak, jak to vypadá, proč jsou Sudety dodnes tím, čím jsou. Jak sám autor konstatuje v závěru své práce – tenhle experiment se totiž tak úplně nepodařil, přes veškerou optimistickou propagandu („Do pohraničí jen nejlepší z nejlepších“). A následky jsou cítit dodnes…
