Omluvu nemám, žádám trest nejvyšší. (Mám takový pocit, že už jsem tu něco podobného napsal…) No, nic. Nějak mi to nešlo. Psát. Buď jsem byl blbý, až zákon brání, nebo byly Vánoce, nebo jsem byl nemocný. Prostě – pořád něco. Jen ne si sednout ke klávesnici a něco napsat.
Také je možné, že za to může ta “doba postpravdivá”. Nebo “postfaktická”. To se teď v médiích hodně probírá. Lidé prý nepotřebují “pravdu”, nebo nějaká ”objektivní fakta”. Lidé prostě mezi těmi desítkami informačních zdrojů, které jsou v současné době prakticky každému k dispozici hledají tak dlouho, dokud nenajdou informaci nebo její interpretaci, která jim vyhovuje. Tak se může přihodit, že do nějaké pizzerie ve Washingtonu DC vtrhne chlap s brokovnicí, a že jde vysvobodit ty děti, které tam v podzemí klan pod vedením Clintonové řetězově znásilňuje! Fakt nebo fikce? Jistěže je to fakt. Párkrát si klikněte na internetu a objevíte neuvěřitelný příběh, který by těžko napadl nějakého filmového scénáristu, ale skutečně se to stalo…
Skoro celý život se zabývám (a někdy i živím) tím, že předávám dál informace. “Těch pár slov, co jsem si od tebe vzal, teď zpívám, dávám dál…” Například. Ale i v tzv. práci. Jsem přece Blíženec a ti mají v popisu práce komunikovat a dělit se o vědomosti s ostatními. A pojednou, když mi na mozek začínají padat listy podzimu mého žití, bych měl zjistit, že to bylo všechno k ničemu? Před třiceti lety mi v mém tehdejším zaměstnání stačilo, že jsem psal pravdivé věci, poslal je via radiové vlny do Československa a bojoval tím proti veskrze prolhanému vládnoucímu režimu. Stačila “pouhá pravda”. Ale pak, před pár lety, někdo vymyslel, že je z nějakých vysoce utilitárních (dohledat na “Googlu”) důvodů výhodné vyrábět desítky pravd. Některé se od reality liší jen malinko, jiné víc, některé zcela. A to je ten účel. Na jednu jedinou událost se reaguje tolikrát, až se z ní stane její vlastní zkomolenina. A chaos roste. A chaos je továrnou „nových pořádků“…
Připočtěme k tomu ještě jakousičím dál rozšířenější vyzobanost, nepřítomnost mozkových spojení, kterým se kdysi říkávalo “rozum”, a máme tu vysvětlení pro nehezkou krajinu, kde domov můj, v níž se blbec míjí s kreténem, ten s kriplem, a ten zase s hovadem. Všichni mají politický názor a všichni jsou svéprávní voliči. Je čeho se bát.. Můj život je v jejich rukou. Oni budou u toho, až se bude volit příští sněmovna. Oni budou u volby příštího prezidenta. Nesejde na tom, že jejich názory jsou přímou vstupenkou do psychiatrických léčeben (uzavřená oddělení). Blázince už tyhle lidi nepřijímají, dokonce se zbavují i paranoidních schozofreniků či nekrofilních sadistek, nejspíš proto, že se jich bojí, nebo se jim nechce je “léčit”, což vyjde nastejno. Ti lidé pak tikají mezi námi a občas holt vybuchnou… V tomhle ohledu souhlasím s ing. Zemanem, který tvrdí, že ohledně teroristického útoku u nás není otázkou, zda se stane, ale pouze, “kdy” se stane. Pachatelem bude Ferda XY a stejně jako před pár lety vystřílí lidi v hospodě, do níž celý život chodil. Jen tomu zase nebudeme říkat terorismus, ale čin chorého mozku. To, že stejný čin byl ten berlínský nájezd náklaďáku do vánočních lidí, teď nikoho nezajímá. A přesto – pachatelem byl nikoli bojovník za nějakou pokřivenou víru, ale tuniský kriminálník se čtrnácti identitami, který se ocitl na konci svého zkurveného kriminálního konání, a tak se stejně zvrhle, jako zvrhle myslel celý svůj mizerný život, rozhodl ho i mizerně skončit a navíc sebou vzít hodně lidí. Prd – víra! Úchyl to byl. Odkud to vím? Čtu. Zprávy.
Vy ne? Ech, což. Sejdeme se u urny. Volební, doufám.
