Tenkrát jich bylo pár a byli to mužové docela nové sorty: bojovní filosofové. Znali věznice evropských měst tak, jako znají obchodní cestující hotely. Snili o moci, aby mohli zrušit moc, a o vládě nad lidem, aby mohli lid odvyknout, že se podrobuje vládě. Všechny jejich myšlenky se uskutečnily a všechny jejich sny se splnily. Kam se to dostali? Kde jsou teď ty hlavy, které změnily běh světa? Každá dostala dávku olova. Někteří do čela, jiní do týla. Pouze dva tři ještě zbývali, roztroušeni po světě, vyčerpaní. A on sám, Rubašov a Čís. 1…
píše Arthur Koestler v novele Tma o polednách.
Neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že jediný, kdo může přežít, je Čís. 1, protože tak to chodí, jenom ale do chvíle, než se někde objeví nové číslo jedna.
Tísnivou knihu vydalo nakladatelství Odeon vloni a není od věci si ji přečíst, aby si člověk uvědomil, že poražení to nemají jednoduché a že to v našich spřátelených, a poslední dobou stále spřátelenějších, zemích končívalo/á na popravištích.
Jak známo, tenhle boj je atraktivní, když se z něj udělá třeba seriál, Hry o trůny byl vloni nejstahovanějším z úplně všech, ale když na to nekoukáte v telce, smrdí to tam, je tam zima a bolí to.
Kdo nechce, jakkoli realitou inspirovanou fikci, může zkusit Doznání Artura Londona.
To bylo takové předznamenání letošního supervolebního roku o souboji alfa, beta i gama samců a s nadějí, že snad to nebude končit v kriminálech. Alespoň zatím.
Loňský rok byl celosvětově věnován největšímu dramatikovi všech dob (jasná alfa!) Williamu Shakespearovi, proto jsem rád, že jsem s ním měl možnost trávit i poslední hodinku a půl na Silvestra.
Nebyla to žádná velká scéna, ale plně (jenom) zaplněné českolipské divadlo, kde místní soubor uvádí jeho hříčku Jak se vám líbí.
Co je pozoruhodné, je skutečnost, že slíbíčkem, jak tady téhle komedii familiérně přezdívají, mají zkušenost už třicet let. V osmdesátých letech minulého století byla tahle inscenace natolik úspěšná, že s ní sjezdili nejen Československo, ale i svět a říká se, že třeba Japonci docela koukali, jak se na to musí!
Před dvěma roky potom inscenaci s malými úpravami převzala nová generace českolipských komediantů a začalo to fungovat znovu stejně dobře (i když teď zatím nejdál doputovali do Popradu)).
A o tom loňském Silvestru si to střihli v obou obsazeních najednou a to s velkým úspěchem.
Potěšilo to hned několikrát. Za prvé proto, že Shakespeare je nejenom dramatik, ale i komediograf, je to neuvěřitelné, jak jsou jeho texty universální a nepodléhají opotřebení časem. Je neuvěřitelné, že ve městě tak podivně postižené socialisticko – uranovou historií existuje několik set lidí, kteří nesedí u bedny, ale vyrazí do divadla. A pak je to ten soubor, který, ačkoli je vlastně amatérský, hraje a vystupuje naprosto profesionálně, což se často nestává ani profíkům.
(psáno pro reflex.cz)
