Pražské příběhy od Dana Hrubého je robustní kniha, široká v ramenou, posazená, něco jako chlapík, na kterého nejde spěchat. Takový ten týpek, o kterém si na první pohled myslíte, že dokonale zapadá tam, kde jste ho objevili, ale po delší známosti zjistíte, že je to všechno trochu jinak.
Asi tak nějak to s tou knihou je. Ona má v názvu „Pražské“, ale více než o Praze samotné je to o těch lidech v Praze žijících, často jen omezenou dobu, někdy se historky zamotají daleko za hranice města a tam i zůstanou. V podtitulu je sice napsáno – Cesta na Hradčany, Nový svět a zpátky na Malou stranu – ale jsou to často jen takové startovací mantinely.
Ona má v názvu i „Příběhy“, ale nenechme se prvoplánově mást. Nečekejte pečlivě vystavěné a vypointované příběhy ze staré Prahy. Představte si tu knihu spíše jako toho podsaditého chlapíka, se kterým se loudáte staropražskými ulicemi, a on, s čapkou v týle, neustále brebentí a ukazuje holí: Tady v tom domě žil ten a ten, za ním chodili támhleti odnaproti a dělo se tam, no však vy víte, … tady kdysi bydlel zámožnej chlap, co měl hotel za Prahou, ale pak přišla válka… to všechno proloženo exkurzy do hlubší historie, když zrovna míjíte klášter nebo jinou historickou památku. Jak to slina na jazyk přinese.
Z té knihy kouká obrovský kus práce, zaujetí, sběratelství, znalost prostředí, touha po předání co největších podrobností … jen se asi nemá číst jako kniha příběhů. Myslím, že má mnohem blíž k jakési encyklopedii místa a času, jenom jí chybí jasné heslování. V jejím případě spíš alespoň mezititulky, když se květnaté povídání příliš rozbíhá a čtenář má co dělat, aby udržel nit „příběhu“. Naštěstí se může vždycky na chvíli zastavit u fotografií, kterými je kniha doslova nacpaná, a které mu pomohou to nějak stíhat. Čtenáři znalí pražských čtvrtí a poměrů to budou mít dost jednodušší, ti neznalí budou muset trochu vsadit na svou fantazii.
