Z mladého, nijak úspěšného rozvědčíka, kterého jeho mateřská agentura zaparkovala do vcelku nezajímavé destinace ve východním Německu, tou dobou poměrně nudné díry jménem Drážďany (i v endéer přezdívané údolí dutých hlav, v údolí Labe, nebylo možné přijímat západoněmecké televizní programy) se stal jedním z nejmocnějších mužů planety, ve svých rukou shromáždil ohromnou moc a jeho pozice je, jak se zdá, neotřesitelná. Jak je to možné? Kde se vzal nový ruský car jménem Putin? Na tuhle otázku podrobně a zasvěceně odpovídá Steven Lee Myers.
Autor byl sedm let zpravodajem the New York Times v Rusku, takže měl dost příležitostí mapovat situaci přímo na místě a rozhodně nezahálel. V knize podrobně a pečlivě rekonstruuje Putinovu cestu k moci. Bez emocí, suše vypráví Putinův, zprvu banální, příběh nijak výjimečného chlapce, který se rád pral, jak v tělocvičně, tak v ulicích, který studoval práva a který měl poměrně romantické sny o své budoucnosti u rozvědky.
Vlastnost, která Vladimíra Vladimíroviče, podle všeho od začátku zdobila nejvíce, byla loajalita. Měl-li nějakou ambici, nedal ji nikdy znát. Pokorně sloužil jako rozvědčík, pokorně potom sloužil i na Lenigradské/Petrohradské radnici, pokorně sloužil Jelcinovi v Kremlu.
V počátcích jeho kariéry nepostřehneme touhu stát se vládcem, spíše jenom šikovnost, přizpůsobivost i talent být nenápadným, ale nepostradatelným.
Dokonce, i když se Jelcin rozhodl právě Putina instalovat do funkce prezidenta Ruské federace, jsou jeho prohlášení poměrně sympatická a nadějná. Demokracie, právní stát, cesta do civilizovaného světa …
Kde sakra nastal ten zlom, kdy se rozhodl, že se stane alfasamcem, kdy se začaly kolem jeho cesty hromadit mrtvoly, kdy se rozhodl, že se bude nechávat fotografovat v tak směšných situacích, které jsou opravdu k popukání kdekoli mimo Rusko? Kdy se rozhodl, že se stane carem?
Lee Myers na tyto otázky neodpovídá přímo, jenom vypráví. Událost za událostí, situaci za situací.
Čtenář si může domýšlet, že se to stalo ve chvíli, kdy Putin pochopil, že mu to projde, ve chvíli kdy zjistil, že je to vlastně nejjednodušší. Ve chvíli, kdy ovládl všechny mocenské struktury. Ve chvíli, kdy zjistil, že není potřeba bojovat o volební vítězství, ale stačí se prostě nechat zvolit.
Pro nás, kteří žijeme v maličkém knížectví ve středu Evropy, je dobré číst podobné knihy, nejenom proto, že nám umožní pochopit některé mechanismy fungování moci na východě, ale také si třeba uvědomíme rozdíl v proporcích. Rusko zabírá velkou část ohromného kontinentu. Vnucuje se jistě i kacířská myšlenka, že v Rusku se asi ani jinak vládnout nedá a že Putin to vlastně dělá jediným možným způsobem (ne, tohle neznamená, že Putin je gentleman!), potom se ovšem zastydíme: tohle přeci není možné! Na začátku třetího tisíciletí!
Jenomže je.
Jak píše Steven Lee Myers na konci své knihy: Putinova vláda, o nic méně trvalá, než byla před tím neodvratitelná, se nyní zdá být nezadržitelnou.
Další prezidentské volby v Rusku budou v roce 2018.
(psáno pro reflex)
