Když zemře diktátor, přináší to problémy i výtvarníkům. Třeba po smrti Stalina Pablo Picasso namaloval jeho portrét do Les Lettres francaises a schytal to od vrchních francouzských straníků, protože to nebyla kresba dostatečně hrdinská. Sám Pablo ovšem viděl situaci jinak: Dovedeš si vůbec představit, že bych Stalina tak, jak tehdy vypadal, se všemi těmi vráskami, s pytlíky pod očima a s bradavicemi .. A pokračuje: No dobře, Stalinův akt, ale co s jeho mužstvím? .. Když si vezmeš penis klasických soch .. Je tak malý … Ale Stalin, to byl přeci skutečný samec, jako býk. Když mu dáš ale úd jako býkovi …. budou na tebe hulákat“ ale vždyť jsi z něj udělal sexuálního maniaka! Chlípníka!
Tohle a mnoho jiného si o výtvarnících, kteří si zadali s komunisty dočteme v knize Františka Mikše Rudý kohout Picasso (kromě Pabla se autor věnuje ještě Georgu Groszovi a Kazmiru Malevičovi; všichni báječní malíři a kreslíři).
Ovšem diktátoři i nadále umírají, bohužel se i rodí. Tak kdo do si udělá problém s kresbou Fidelovou? Já to jistě nebudu)
Na HBO skončila, možná ne smrtí, ale nikoli dobrým zdravotním stavem hlavního hrdiny desetidílná série Mladý papež. Opravdu skvěle natočená, výborně obsazená a skvěle zahraná provokativní studie nejen o církvi, ale také o moci a o odpovědnosti. Zajímalo by mě, jak tuhle etudu přijímají skuteční věřící, tím ale, že člověk ve střední Evropě tak jako tak je nějak ovlivněn křesťanskou morálkou a všemi těmi rekvizitami, které křesťané tak zručně používají je zajímavé sledovat, jak režisér i jeho scénáristé balancují někde mezi ironií a obavou, že zhřeší až příliš.
První série končí, jak jsem napsal, neblahým zdravotním stavem šéfa všech křesťanů, čímž jsou pootevřená dvířka k dalším pokračováním, ale i ta první řada stojí za to kouknout na ni ještě jednou. A mě osobně finále, ve kterém se dozvíme, že bůh se usmívá, naprosto stačí a budu k němu pohlížet s větším pochopením.
Na stejné stanici jsme dva díly před rozuzlením vraždy, která se stala v Pustině. První tuzemský seriál, který snese srovnání se zahraniční tvorbou je drsný a nekompromisní. Udržuje v divácích napětí a svých šedesát minut stopáže nikde nevycpává vatou. Všichni hrají jako o život, i ti o kterých víme, že nemají problém figurkařit v jakékoli televizní estrádě. To je radost.
Na druhou stranu (a na rozdíl od výše zmíněného papeže) si nemyslím, kjakkoli se na každý další díl Pustiny těším, že bych ji chtěl vidět někdy znovu. A tak pořád doufám, že závěr mi přinese katarzi!
(A navíc: Pustinu vidím kdykoli, když se podívám z okna!)
Uzavřu to dneska na HBO, protože stejně tak, jako mají oba seriály, o kterých tu píšu značnou publicitu o dalším kousku, který je tu aktuálně uváděn, o Berlínské misi je všude ticho po pěšině.
Při tom se jedná docela aktuální záležitost, kde (ne)spolupracují tajné služby něněmecká a americká i izraelská na řešení problému kolem (ne)přijímání uprchlíků a (ne)najímání bojovníků pro islámský stát. To všechno v Berlíně s náznaky jeho předválečné dekadence.
Až se tam pojedu podívat, budu našlapovat opatrně.
(psáno pro reflex.cz)
