Milý Marku, včera jsem šel přes jeden z pražských parků (…se to rýmuje, že). Divil by ses, kolik je teď v Praze listí. Hromady. Z každého stromu, vyjma některých jehličnanů, to spadlo. My v Praze s tím máme zjevně problém. Listí v parcích prý není dobré, listí v ulicích už vůbec ne. Asi by po něm mohl někdo uklouznout, nebo o něj, nedej bože, zakopnout. Dokonce i v televizi (!) byla reportáž o tom, kolik to město stojí úsilí a peněz, jak a kam se listí odváží a co s ním tam dělají. Představ si, kompostují ho! Viděl jsem obrovské hromady listí a bezradného pána, který mluvil o tom, že už nemají místo.
V parku jsem také viděl zaměstnance města Prahy ve svítivě oranžových vestičkách uklízet listí – to není jako dřív! Dnes mají ti hoši dobrou techniku – tři z nich naháněli listí výkonnými fukary (obrácený princip vysavače s obrovskou hubou) z parku do ulice a tam je sbíral speciální stroj. Okolo chodili spoluobčané do zaměstnání a spiklenecky se na uklízeče usmívali, jako že je to nutné a tak to má být. A taky je samozřejmé kdo to všechno platí, že?
Asi ti to přijde směšné, ale já mám listí rád. Mám rád jeho barvy na stromech i na zemi, mám rád jeho vůni, líbí se mi, jak šustí, když v něm chodím. I moje děti ho mají rády, nosíme ho domů a obdivujeme. Ale je to jen listí, které zase příští rok vyroste a opadá.
Jako malý kluk jsem každý podzim musel hrabat zahradu. Hrabal jsem ji proto, že ostatní zahrady okolo byly již shrabané a ta naše ne. Jako bych slyšel své rodiče. Tady jsem viděl ten zárodek nepochopení – jak je možné, že ze stromu, který je nám všem poměrně sympatický, spadne list a my ho musíme okamžitě odklidit na kompost? Anebo mě prostě jako kluka nebavilo hrabat zahradu, už nevím.
S hlavou podobných myšlenek jsem dorazil do oblíbené restaurace. Vejdu, posadím se a naproti od stolu slyším štamgasty, kteří se každý týden scházejí v tomto podniku za účelem mariáše: „Tak co hoši, dáme list?“
A paní vrchní jim psala piva na lístek hráběma.
Zdravím Tě, tvůj Body.
