Zavítali jsme s mou paní do hlavního města. V sobotu nás přátelé, shodou okolností oba výtvarníci, vzali do Rudolfina. Přezuli jsme holínky, navlékli městský oděv a vpadli do světa pražské kavárny, ovšem nikoli jen té současné, nýbrž té, jaká už tehdy byla u intelektuální moci. Tehdy – znamená v roce 1961, kdy měl premiéru film Alaina Resnaise, podle námětu a scénáře Alaina Robbe-Grilleta , “Loni v Marienbadu”.
Ten film nejspíš bude znát kde kdo, i když v tuzemsku se objevil až tuším v roce 1969. Ovšem o čem je, to je na román. Nebo na opuletní disertační práci v oborech: literatura, francouzská moderní literatura, francouzský “nový román”, existencialismus, filmová řeč, filmová estetika, popřípadě i zdroje obrazové, střihové a scénaristické práce Davida Lynche. Nebo něco na ten způsob…
Film samotný je proslulý svojí nejednoznačností. Probíhá v nejméně dvou časových rovinách, skoro nic v něm neplatí prvoplánově, i když se odehrává na půdorysu vztahu muže a ženy s celkem banální zápletkou, která vlastně ani zápletkou není, protože je neustále opakovaně, ale z jiných úhlů pohledu vyprávěna tak, že divák (pokud není úporný lhář a tvrdí statečně opak) ztrácí orientaci. Jeden z možných výkladů je ten, že právě o to totální znejistění autorům šlo. Film je zároveň exhibicí obrazové imaginace, která by snad ve zkratce mohla nést označení “surrealistická”. I když ne tak docela. Nejistota je i v obrazovém zpracování hlavní nosnou ideou…
Tak o tom všem ta výstava vlastně není, i když film samotný je možné v jejím rámci shlédnout. Když ocituji z průvodce výstavou pak jde (volně) o demonstrování vlivu, který měla “mnohoznačná estetika filmu na výtvarné umění a pomáhá divákovi pochopit jeho trvalý mezinárodní význam.” Díla opravdových špiček výtvarného umění, jakými jsou (byli) Giorgio de Chirico, René Magritte, Gerhard Richter, Howard Kanowitz, Jeff Koons, Cindy Sherman, Robert Longo, Ján Mančuška a další, ukazují obrovský vliv jednoho výjimečného filmu na širokou škálu uměleckých vyjádření.
Ale proč to všechno píši.
Nejsem žádný pravidelný obíhač výstav. Nevím tedy, jak to “normálně” na výstavách chodí. Jistě, pamatuji se, že na určité druhy výstav či návštěv galerií se stojí dlouhé fronty a ve výstavních síních občas někdo člověku funí za límec ve snaze zahlédnout v davu něco z vystavovaných děl.
To opravdu nebyl ten případ. V sobotu odpoledne bylo Rudolfinum prázdné. My čtyři, menší armáda hlídačů a tři další návštěvníci, Myslím, že třeba v divadle se podobné návštěvnosti říká “přesilovka”. Na jevišti se v takové konstelaci vystřídá víc herců, než je diváků v hledišti. Možná to bylo tím, že výstava běží již od 8. září (a končí teď v neděli 27.11.). Možná už jí všichni, kromě nás čtyř, resp. sedmi, viděli. Jiná možnost, ta podle mého pravděpodobnější, je, že narváno bylo v obchodních centrech, kde je také obrovský výběr výtvarných zážitků v podobě rozličných předmětů, které si navíc člověk může koupit. A jejich prohlídka je zadarmo.
Ale – prr! I ta výstava v Rudolfinu je zdarma díky Nadačnímu fondu AVAST. Tak to tedy nechápu. Výklad nepřítomnosti publika zůstává, zcela v duchu díla Alainů Resnaise a Robbe-Grilleta vskutku – nejednoznačný…
