Večer 16. listopadu 2016 patřil v Krásné Lípě připomínce událostí, připadajících na den následující, na 17. listopad.
Program večera byl složen z několika částí. Zahajovalo se na nádvoří hotelu u lavičky Václava Havla. Krásnolipský komorní sbor zazpíval, Martin Schulz pohovořil a Agentura Pondělí předvedla krátkou pantomimickou scénku, připomínající události roku 1989.
Následoval přesun do pivovaru Falkenštejn, kde proběhla vernisáž výstavy výtvarných děl klientů Agentury Pondělí. Jak připomenula Monika Lampová – něco takového by ještě před pár lety nebylo možné, tihle lidé v podstatě nesměli na veřejnost…
Závěr večera obstaral koncert v kostele sv. Maří Magdaleny. Úvodní slovo Zbyňka Linharta zaznělo zprostředkovaně, protože zrovna plnil své senátorské povinnosti na ustavující schůzi. A pak už se střídal zvuk varhan pod rukama Jiřího Chluma se zpěvem Krásnolipského komorního sboru.
https://youtu.be/GIbWDEkkXZs
https://youtu.be/SRJDmUO4ZfI
A aby nezapadlo:
Vážení hosté, dámy a pánové!
Sešli jsme se v předvečer 27. výročí toho, čemu nyní opisem říkáme “události 17.listopadu 1989”. Byly doby, kdy to pro veřejnost byla bez větších problémů například “Sametová revoluce”, někdy též “Něžná revoluce”. Samozřejmě v tento den vzpomínáme i studentů z hrozného období konce první fáze demokracie u nás, oběti 17. listopadu 1939. Leč vraťme se do současnosti.
Situace je dnes jiná, či snad přesněji řečeno – stav společnosti se za více než čtvrt století hodně změnil. Nejnovější připomínky toho, co 17. listopadu 1989 začalo, se staly v principu jen záminkou pro politické exhibice mnohdy naprosto obskurních politických subjektů, navíc takových, jejichž program a ideje, které šíří, jsou v naprostém rozporu s ideály tehdejší většinové věřejnosti. Tehdy šlo – podobně jako dnes – o to, aby se lidem říkala pravda o stavu společnosti. Před dvaceti sedmi lety stačila pouhá Pravda na to, aby porazila čtyřicet let trvající vládu Lži. Dnes už jen těžko rozeznáme, mezi všemi těmi desítkami různých verzí a interpretací, které nám nabízejí nejrůznější zdroje a vykladači, co je Pravda, co polopravda, co ne celá pravda, co je pololež, co je lež. Žijeme v době, kdy řečeno moderním výrazem, i v zásadě jednoduché pojmy jako Pravda a Lež se stávají jaksi “fluidními”, těžko zachytitelnými ve všudypřítomném a vše ovládajícím proudu relativismu, česky řečeno – v záplavě zpochybňování jakýchkoli hodnot.
Přitom se jedná o vskutku jednoduchý přístup k základním hodnotovým danostem. Co je lež a co je pravda ví, promiňte, že to připomínám, každé školou povinné dítě. To, že se učí v rodině, ve škole, ve společnosti kamarádů a prostřednictvím všech možných médií, jak s abstraktními pojmy “pravda” a”lež” zacházet ke svému prospěchu – to už je jiná věc, a je na každém z nás posoudit, co z nevinného, čistého a spravedlivého dítěte v nás přetrvalo…
Díky zmíněnému relativismu, který dokáže znejistit každou jednotlivost, od speciální teorie relativity až třeba po problematiku obsazení Krymu neznámými zelenými mužíčky, je možné zacházet s pravdou tak, jako by jí mohla mít zcela svou, privátní a jedinou každá lidská bytost. Ono to nejpíš tak také je, ale pokud by se nedařilo udržet chápaní rozdílů mezi pravdou a lží v nějakých srozumitelných a většině lidí přístupných rámcích – (a nyní použiji přehnanou nadsázku) tak tu během chvilky lezeme všichni po stromech, protože patříme mezi těch pár jedinců, kteří přežili atomovou válku, kterou se problematiku pravdy a lži pokusili za nás vyřešit naši často spíše slabomyslní vládci…
Po dvaceti sedmi letech už mnohá média ani nepíší “masakr studentů na Národní třídě”, protože se vždy najde mnoho chytráků, kteří tvrdí, že slovo “masakr” je vhodné použít až při značném počtu obětí na lidských životech. Sedmadvacet let po začátku konce komunistické totality se ve volbách prosazují demagogové podobného typu, jakými bývali kdysi tajemníci KSČ.
Bez mučení přiznám, že před čtvrt stoletím bych si současné rozložení politických sil nejen na Ústecku, ale prakticky v celé zemi, neuměl a ani nechtěl takto představit…
Deficit máme i ve tvoření a v obsluze toho, čemu se snažíme říkat “demokracie”.
V dobách zrodu nové republiky si jeden z jejích zakladatelů, Tomáš Garrigue Masaryk, pro všechny národy v něm tehdy žijící přál nejméně 50 let klidného a svobodného vývoje k demokracii. Počítejme tedy: Úvodem proběhlo 20 let základního budování. V roce 1938 to vzalo rychlý konec v podobě tzv. Mnichovské dohody. Následovalo (1939-45) šest let okupace nacistickým režimem. Následně proběhly tři roky zmateného přetahování o moc, které skončilo v únoru 1948 převzetím moci komunistickou stranou. Dalších 41 let se nedá označit za budování demokracie, budoval se socialismus a nějak – nic. Po listopadu 1989 začala prakticky od nuly další pasáž snažení o vybudování demokratického prostředí. Po nějakých 27 letech tohoto usilování jsme v situaci, kdy je společnost – díky politickým vládnoucím elitám – značně rozdělena, a hlavně, vlastně neví, jestli nějakou „demokracii“ vskutku chce a potřebuje. Zdá se, že mnohým spoluobčanů by vyhovovala nějaká vláda „pevné ruky“, což je demokracii na hony vzdáleno.
Ony dvě generace (cca 50 „masarykovských“ let) klidu na budování demokracie tu zatím (v celku) nenastaly. Napojit zkušenosti první republiky na období po listopadu 89 prostě nejde.
A navíc: máme tu zřetelný posun k jisté vulgarizaci nejen jazyka, kterým politici oslovují veřejnost (tedy voliče), nýbrž zhrubnutí celé politické i občanské scény. Je to jakýsi trend, který se šíří dosud liberálním prostředím vyspělých demokratických států. Snad jen s výjimkou Německa se narušuje liberální prostředí ve prospěch jakéhosi hodně emocionálně zabarveného nacionalismu, který postrádá spoléhání na fakta a opírá se stále častěji o pocity, dohady, fámy a komolení skutečnosti. Nevyhýbá se to ani naší společnosti a není to věru dobrý příslib do budoucnosti.
Možná jsme my, kterým někteří posměvačně říkají “havloidi”, “pravdoláskaři”, a podobně, nyní na řadě, abychom se jenom nenechali i nadále trpně a nesmyslně urážet, ale je na čase začít – po těch 27 letech – zase jednou říkat pravdu. Například takto: Tahle země nevzkvétá tak, jak by mohla, protože je svazována zástupy proradných politiků, kteří upřednostňují vlastní prospěch před obětavnou a nezištnou službou veřejnosti. Těch několik spravedlivých ve vyšších funkcích (jistě snadno poznáte, o koho se jedná) na to sami nestačí. Pomozme jim. Třeba v příštích volbách, v nichž zavolíme rozumem a nikoli zaťatými pěstmi…
Možná, že je příliš troufalé mluvit o nutnosti bránit demokracii. To je pojem široký, pro mnohé spíš abstraktní. Co ale můžeme, je bránit svobody, které si veřejnost před sedmadvaceti lety na tehdejší totalitní moci vynutila. A bránit si svobodu či svobody (třeba tu vyjadřování, shromažďování a pohybu), to už je cíl celkem konkrétní.
Děkuji vám za účast na tomto setkání a za pozornost.
Martin Schulz
===
Vážení spoluobčané,
v listopadu 1989 jsme snad všichni věděli, co nechceme. A velká část tušila, kam naopak musí směřovat naše země. Hroutícímu se systému věřila už jen hrstka tehdejších vyvolených. Do karet nám hrála i mezinárodní situace a naše dlouhotrvající touhy se tak mohly naplnit.
I následně byla shoda na tom, že musíme vytvořit svobodnou společnost – demokratický systém v původním smyslu slova, se soutěží politických stran a svobodnými volbami. A nasměřovat naši zemi zpět do civilizované společnosti vyspělých evropských zemí.
Počátek devadesátých let byl ve znamení rychlé ekonomické transformace a mnoha změn. I na tom byla v zásadě shoda, i když způsoby provedení už vzbuzovaly první rozpory.
Další směřování naší země na Západ mělo dva základní cíle. Vstup do NATO byl nakonec rychlejší, než se původně zdálo – už v roce 1999. Následovalo přibližování a následný vstup do Evropské unie v roce 2004. Tím se zásadní obrat naší země završil.
Nyní, po 27 letech, je Evropská unie jiná, než do které jsme vstupovali. Stejně jako je jiný svět, než byl ještě před pár lety. Zvyšují se bezpečnostní hrozby, roste sociální a příjmová nerovnost a s tím i napětí, obavy a frustrace lidí.
I naše společnost je rozdělená. Zažíváme krizi liberální demokracie, krizi institucí, krizi politiky. Před budováním státu dávají politici přednost budování svého mediálního obrazu, při kterém koncentrují své politické úsilí jen na dobře odvyprávěnou formu, která maskuje prázdné nebo přímo lživé obsahy. Čím zarputileji předstírají a deklarují něco jiného, než co se ve skutečnosti dělá a děje, o to více roste naštvanost lidí. Toho využívají jiní politici, kteří vsadili na nízký populismus, nenávist, nacionalismu a úderná hesla. Někteří z nich se už posunuli k extrémům, které by ještě před pár lety byly naprosto nemyslitelné, stejně jako jejich submisivní přítulnost k režimům, které s demokracií mají jen málo nebo vůbec nic společného. Stále častěji jsme bezmocnými svědky malosti, politikaření, formalizmu a lži, urážky a přetvářky se stávají normou běžného chování našich veřejných činitelů. Tato „kultura“ se pak přenáší i do společnosti a vztahů mezi lidmi.
Zdá se, že kruh se pomalu uzavírá.
Evidentně nám chybí dlouhodobá vize toho, co dál. Jasný a pozitivní cíl, který by zemi opět sjednotil, a lídři, kteří by věrohodně vedli a povzbuzovali k naplňování smyslu existence našeho státu, Evropy, světa. Chceme něco jinak, chceme změnu, ale na rozdíl od listopadu 1989 nevíme co, s kým a proč.
Ale nechci končit úplně pesimisticky. Navzdory všem uměle vyvolávaným strachům je faktem, že Česká republika zůstává jedním z nejbezpečnějších států na světě. Máme jednu z nejhezčích krajin a netrpíme extrémním počasím, ani nedostatkem zdrojů. Máme mnoho vynikajících jednotlivců i firem, kteří se dokázali prosadit na špici ve světové konkurenci. Stačí už jen snížit počty úředníků a byrokracii, zjednodušit a snížit daně, zefektivnit státní investice, zlepšit infrastrukturu, zdravotnictví, školství a důchodový systém, přestat sekýrovat živnostníky a malé podnikatele, zjednodušit trh a snížit nesmyslné regulace a oprášit hodnoty jako pravda, čest, slušnost, velkorysost a ohleduplnost, a žili bychom v jedné z nejlepších zemí, jaké na světě existují.
Váš senátor
Zbyněk Linhart
