Když jsem loni v listopadu na Výběžku vítal varnsdorfskou spisovatelku Marií Rejfovou a její knižní prvotinu Čarověník, měla již napsáno její pokračování. Slíbil jsem, že vyjde, když…
A zdá se, že naši čtenáři drželi palce, protože rok se sešel s rokem a před dvěma týdny vyšlo pokračování fantasy příběhu Štěpána a Jindřišky. Jeho uhrančivý název Sestra smrt nevěští nic dobrého. Dvojice se vrátila z „jiného“ světa do toho našeho lidského na Jetřichovicku a zdálo se, že všechno po návratu bude zase v pořádku. Jenže Jindřiška je přesvědčena o tom, že její život nepatří do světa lidí. Proto se vrací Štěpánem a dalšími přáteli zpátky do paralelního jiného světa, kde pojednou čelí daleko většímu nebezpečí, než vůbec mohla tušit. I vztah ústřední dvojice prochází náročnou zkouškou. Jak dopadne vztah Štěpána a Jindřišky? Jakou roli v příběhu sehrají tinifové (národ poněkud nadřazených bytostí žijících pod vodou) a livité (suchozemské bytosti žijící v „jiném“ světě podobní lidem na úrovni našeho středověku)? Mocné Ono se už rozplynulo − podaří se zabránit zničení „jiného“ světa v boji proti zlým samojedům? Odpovědi na všechny otázky a k tomu prima čtenářský zážitek přinese nový fantasy román Marie Rejfové. Knihy Sestra smrt, která byla slavnostně pokřtěna na prvním ročníku literárního festivalu Humbook 15. října, ještě před oficiálním vydáním, v pražském kulturním centru Vltavská. Marie Rejfová se tam ocitla mezi autory takového kalibru, jako jsou Christopher Paolini, autor slavného cyklu Odkaz Dračích jezdců, nebo Ruty Sepetys, americká autorka s litevskými kořeny, která sklidila úspěch s romány V šedých tónech a Sůl moře. Nahlédněme na křtiny do Prahy alespoň prostřednictvím fotografií. A pak hajdy na Knižní minitrh do Městské knihovny ve Varnsdorfu, kde zítra přibližně v 10:20 uvidíte a uslyšíte Marii Rejfovou naživo a budete si moci i knížku zakoupit a získat podpis autorky.
Milan Hrabal
A ještě ukázka z knihy:
To, že jezero Kalimé není v pořádku, poznala takřka okamžitě, co se nad ní zavřela vodní hladina. Místo, aby pocítila příval energie, udělalo se jí špatně. Děkovala bohu, že nemá žábry jako tinifové, a tiskla rty pevně k sobě. Přesto nedokázala odhadnout, jak dlouho vydrží plavat. Zavřít oči si netroufala, dokud se nedostala z rozvalin dómu, ale i pak se marně nutila nepohlížet na to, co zbylo z vesnice pod vodou.
Čas se zde zastavil. Denní světlo odkrývalo vše ve své mrtvé nahotě – bělostné trosky domků, kamení a písek. Tam, kde se dřív proháněla hejna ryb a dováděly tinifské děti, nebylo vůbec nic. Tam, kde rostly bujné koberce vodních rostlin plných pestrobarevných korýšů, se nyní povalovalo nádobí, kusy nábytku, osobní předměty, hračky. A kosti. Byly rozházené po dně jezera jako figurky nějaké nepochopitelně surové hry.
Musela se nadechnout. Zvrátila obličej k obloze a zalapala po dechu. Věděla, že mnoho tinifů tenkrát zemřelo přímo ve svých příbytcích pod vodou, ale na tenhle němý hřbitov nebyla ani v nejmenším připravena. Měla pocit, že jí srdce vystřelí z hrudi. Žal a nevolnost jí braly sílu cokoliv dělat.
„Sakra,“ popotáhla jako malé dítě, lehla si na záda a nechala své tělo volně vznášet na hladině. Po chvilce jej přestala vnímat a jen tak zírala skrz nekonečno nad sebou. Jediné, co vykazovalo alespoň nějaký pohyb, byl jakýsi dravec, který nad ní s pronikavým pískotem zakroužil, a pak se nechal vzdušnými proudy odnést kamsi na východ. Tady nic nenajdeš, kamaráde. Tady je jen smrt – pode mnou, ve mně…
To volání k ní dolehlo jakoby z dálky. Ti tři chlapi! Okamžitě se probrala z letargie a pohlédla ke břehu. Po pláži pobíhal onen livitský obr, zběsile gestikuloval a ukazoval směrem k ní. Napjala sluch.
„Vylez z vody! Hned!“ řval tinifsky.
„To víš, že jo,“ pokrčila čelo. „K vám se tak vrátím. To se tady raději v tichosti vylouhuju jako pytlík čínskýho…“ Cosi studeného se jí otřelo o nohu.
Nikdy by si nepomyslela, že se může člověk pod vodou zpotit strachy. Překotně se rozhlédla na všechny strany, zda nespatří trojúhelníkovou ploutev, a proklínala sebe samu, že vůbec kdy sledovala nějaký film o žralocích.
Trvalo chvíli, než si uvědomila, že není na Jadranu. Nakonec sebrala zbytek odvahy a ponořila se pod hladinu. Vše bylo jako předtím – prázdná tinifská obydlí, kosti, kamení a všudypřítomný písek. Pomalými tempy proplula kolem pobořené kovové konstrukce, jež nesla zařízení, které tinifové na jezeře používali k předávání zpráv. Ozubená kola trčela z písku jako obnažená břicha ježovek, táhla a pokřivené nosníky čněly do stran v roztodivných úhlech. Nic, co by naznačovalo přítomnost něčeho živého.
Uklidnila se a zamířila směrem k hladině, protože její tělo si žádalo další dávku kyslíku. V ten samý okamžik se ze stínu konstrukce vyloupl děsivý tvor. Byl vysoký jako dospělý člověk, tělo měl hnědé a zvrásněné jako kůže ropuchy. Z hrudníku neúměrně širokého k pasu i bokům vybíhaly dlouhé končetiny zakončené šesti prsty s drápy. Kolem hlavy mu povlávaly řídké vlasy připomínající listy zvadlého rákosí. Z plochého obličeje, jemuž dominovaly dva dýchací otvory místo nosu a jeden s jehličkovitými zuby, na Jindřišku zkoumavě pohlížely velké žlutohnědé oči.
Nutnost se nadechnout u ní naštěstí zvítězila nad šokem z neznámého tvora. Jakmile vystrčila hlavu z vody, znovu zaslechla livitův křik. Neváhala ani vteřinu a vyrazila k pláži. Kupředu jí poháněla počínající hysterie. Představa, že to příšerné stvoření je za ní, byla nesnesitelná.
K pláži jí zbývalo chabých pár metrů a mělčina se utěšeně blížila, když zpoza dómu vyběhli stejní dva tvorové, jako viděla pod hladinou, a zaútočili na livita. Obr se šikovně vyhnul drápům prvního z nich a dobře mířeným kopancem do břicha ho srazil do písku. Současně tasil meč a dalšímu útočníku jediným máchnutím uťal hlavu. Ani jeden nevydal hlásku – a to ani když livitova zbraň projela hrudníkem toho na zemi.
„Pozor! Za tebou!“ zvolal livit, jakmile se obrátil zpět k jezeru.
Nestihla však zareagovat. Cosi jí sevřelo kotník a smýklo s ní po hladině. Strašně si nabrala do nosu. Uprostřed čela jí zapulzovala řezavá bolest, spolykala snad hektolitr vody. Bezmocně sebou mrskala a máchala rukama, ale nebylo to nic platné. Stvoření ji nemilosrdně táhlo pryč od břehu. Začala se dusit. Teď by mi měl proběhnout celý můj dosavadní život před očima, blesklo jí myslí a čekala, kdy spatří ostré světlo a profesionální úsměv porodníka. Jediné, co ale zaznamenala, byla záplava karmínové barvy, která se jí hrnula do obličeje.
Potom se smrtící jízda zastavila. Šlapala vodu a snažila se nabrat do plic alespoň trochu vzduchu. Rameny přitom narážela do těla onoho žabího tvora. Ze zad mu trčelo několik šípů. S odporem odstrčila ten nadměrný jehelníček a vyčerpaně se vydala ke břehu. Jakmile pod sebou ucítila pevnou zem, klesla na všechny čtyři a začala zvracet. Klepala se jako zmrzlý ratlík. Takhle zle jí snad ještě nikdy nebylo. S očima plnýma slz zírala na zrnka písku přenášená drobnými vlnkami sem a tam, až se jí zatočila hlava.
Dříve než dopadla obličejem zpět do vody plné vlastních zvratků a kdo ví čeho ještě, livit si ji přehodil přes rameno jako žok obilí. Pak ztratila vědomí úplně.
