Před nějakými 30 lety bylo v okruhu lidí, ve kterém mi bylo žít, poměrně často zmiňováno sousloví „život v pravdě“. Jistě, že to není vynález Václava Havla, leč právě on v eseji „Moc bezmocných“ předložil publiku koncept, do té doby vlastně kompaktně nevyslovený. Šlo o to, že lze žít bez poklonkování zblblému okolí, že „stačí“ jen uvědomit si, že naše životy nejsou jen potácivé a bezmyšlenkovité komíhání mezi sídlištním kotcem pro lidi a nemotivující prací, nýbrž že se mohou vztahovat k „vyšší odpovědnosti“. Pro každého, kdo se otřel o Kanta je jasné, že jde o hvězdné nebe nad hlavou a morální zákon „ve mně“. No, nic. Každý z nás ví, nebo by mohl vědět, že „žít v pravdě“ jde. Stačí být sám k sobě trochu poctivý. Už desetileté dítě umí operovat s abstraktními pojmy Dobro a Zlo. Pak jej společnost, rodina, škola, kamarádi, kultura, a co já vím co ještě – semelou…
Žít v pravdě, to zní dnes skoro stejně absurdně jako třeba „legalizovat marihuanu“.
Tak proč, k čertu, to slovní spojení, to životní heslo, ten postoj, proč to tak málo funguje?
Vlastně nevím, čemu se divím. Celý život jsem (a moji vrstevníci se mnou), až na malé výjimky, prožil ve lži. Proč by mě mělo překvapovat, že lež, úskok, pomluva, podvod, podraz, jsou pojednou standardní výbavou pro komunikaci s okolním světem?
Já vím, já vím… Ono to přece není „ještě tak zlé“. To jenom přehnaně pečlivé a masivní sledování všech možných sdělovacích prostředků v člověku může vyvolávat dojem, že Pravda šla někam na výlet a „Dobro babě Zlu jak smejčí dům…“
Narodil jsem se do hitparády lži, v polovině padesátých let. Dělníci, rolníci, horníci, technická inteligence i zástupci kulturní fronty podepisovali petice za udělení trestů smrti vybraným „nepřátelům lidu“. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi lží a pravdou dokáže rozeznat dítě, které ještě neumí číst, mám za to, že všichni ti tehdejší přikyvovači museli vědět, čeho se dopouštějí. A nejednalo se jenom o nějakou fešáckou kognitivní disonanci, jako třeba když lezete sousedovi za manželkou, šlo o praktikovaný život ve lži. V lži s velkým L, s velkým Ž a s velkým I. Okolnost, že to řada lidí dělala ze stejné „vyndanosti“ jako dnešní přikyvovači Zlu, je sice očividná a historicky nejspíš doložitelná, ale nijak to tu zhůvěřilost neumenšuje. Okolnost, že to řada lidí dělala z alibismu, z vypočítavosti, z podlézavosti režimu, z pocitu, že se to „musí“, aby člověk nebyl svou nepříslušností k davu okamžitě přiřazen k těm souzeným – to se sice bere jako „známka doby“, ale vinu za sloužení lži (Zlu) to z našich předků nesnímá… Jen si to myslíme, když na tu dobu jenom myslíme a nijak zvlášť jí nahlas, veřejně a pořád – neprobíráme a neřešíme.
Jako společnost tak úspěšně žijeme v bludu o vlastní (národní) bezúhonnosti. Samozřejmě, jak člověk šel životem a světem, bylo mu umožněno se nějakým způsobem z té pavučiny menších či větších lží, podvůdků, ohýbání reality – nazvěme to, jak chceme, lživý základ zůstane vždy týž – pokoušet vybabrat. Zda se to individuálně někomu z nás povedlo nechám na laskavém úsudku každého ze čtenářů… Celospolečensky bych viděl nějaké ty mezírky.
Píši o tom proto, že podle mého ze špatných základů nemůže vyrůst lepá stavba. Ani 27 let po listopadu 89 se nám nedaří opravit vlastní náhledy na naší pomatlanou minulost. Neopravujeme základy, tak proč se pak divíme, že v rozhodujících pozicích jsou lidé, kteří jako by vypadli z panoptika figur, které tu vládly za komunistické totality?
V dnešní době už nejde o „Moc bezmocných“. To platilo za totality a bylo to dobré východisko k vnitřní a později širší společenské vzpouře.
V současnosti mi spíše přijde, že jsme tak trochu zlenivěli. Nebo ještě není tak zle? Ještě kolem nás nejedou do Terezína a pak dál transporty plné mých dědečků a dalších příbuzných? Nebo je to tak, že když Havla jen trochu významově pozměním: nejde o moc bezmocných ve smyslu politické síly, ale o to, že je nás moc (mnoho)“bezmocných“, nebo si tak alespoň připadáme. Oder was?
