Předplatitelé a pravidelní čtenáři těchto poznámek vědí. Stejně tak příslušníci mé rodiny. Mám setrvalou potíž s řadou tzv. státních svátků. Ten nadcházející, 28. říjen, mezi ně s přehledem patří.
Asi takto: V létě slavíváme svátek sadistů, tedy 6. červenec. Slavíme slavně čísi sálavou popravu, slavíme pach páleného masa, slavíme (jak dnes víme) poměrně zbytečnou smrt jurodivého kněze. Slavíme den, kdy byl upálen Jan Hus, čímž byla zahájena neslavná historie jedné z nějvětších teroristických organizací středověku tzv. husitů. Ten svátek mi též pije krev. Národ, zdá se, to má rád, protože je volno. A o to více, že hned volné dva dny, protože před oslavou spálení Husa, slavíme výročí příchodu „zvěrstvazvědů“ Cyrila a Metoděje. Ti „nám“ přinesli víru a písmo, které obojí dávno nepoužíváme.
A teď: 28. říjen. Svátek, říká se, státnosti. Politici se mohou přetrhnout, jak si rozervat nacionalistickou košilku a bušit se vlastenecky do nahých hrudí, přičemž kdo víc buší, je větší Čech. A buší se napravo a nalevo a uprostřed a shora a zdola. Už nejde prakticky rozeznat, podle čeho má chudák volič, já, národ, poznat, kdo to s námi myslí upřímně, křišťálově čistě a co já vím, co ještě.
28. října 1918 vznikl na základě podvodu (nějak to klamání máme v genech) stát, zvaný Československo. Podvod spočíval v tom, že se pro účel vyjednávání o vzniku nového státu po právě ukončené I. světové válce, vytvořil národ tzv. Čechoslováků. Šlo o to, aby těchto Čechoslováků, tvořících základ nového státu, bylo víc, než občanů německé národnosti, žijících též na území vznikající republiky. Tím získali jaksi větší právo na ono tehdy módní „sebeurčení národů“. Němci v Čechách a na Moravě utřeli… Byl to podvod tehdy a podvodem to zůstává i dnes, kdy slavíme 98. výročí té parády. Od tohoto úskoku se pak dějinami První republiky vine spoření a tření mezi Němci a Čechy a Moravany a Slováky a tak dále. Vše na základě bující národnostní uvědomělosti… Tak jsme to dorvali až k „Mnichovu“, a po II. světové válce po zmršené verzi komunismu a povinného bratření nakonec k potměšilému rozdělení státu na původní celky. (A stejně: v duchu řada z nás nostalgicky touží po Rakousku-Uhersku, které sice bylo „žalářem národů“, ale horší než lezení do řitě Rusům nebo Číňanům to rozhodně nebylo…)
Za komunistické totality, jestli si pamatuji, se nějaké založení masarykovské demokratické republiky zrovna moc neslavilo. Tehdy se slavil „Den znárodnění“, což byl příhodně odporně pojmenovaný svátek toho, jak komunisti všechno všem zabavili a pro sebe zneužili… A ještě se to povinně slavilo! Humus!
Je fakt s podivem, jak se nyní komunisté ženou na Hrad slavit pamprezidenta a jeho žvástavý majestát, když s tou původní republikou měli takové ujímání!
Jsem zvědav, zda se podaří dorvat Českou republiku v nějakém nepoškozeném stavu až ke stému výročí neexistujícího státu. Bude to, jestli to nastane, podobná taškařice, jako letošní celoroční slavení „největšího Čecha“, tedy Karla IV., který tedy Čech rozhodně nebyl…
Jak se ale tak kolem sebe dívám, tak mám neodvratitelný pocit, že během následujících dvou let se domácí společnost natolik rozloží, že nebude – řečeno hezky česky – „lautr co slavit“… P.S. Pan Brady si Řád TGM rozhodně zaslouží!
