Je sychravé ráno. Budík však na to nedbá a rezolutně hlásí: pííp, pííp! Je čas. Necítím se. Tohle nebude dobrý den.
Pííp, pííp! Budík se dožaduje pozornosti. Na svou podporu spouští vysílání rádia. Je celá: Pííp! Pííp! Pííp! Bylo právě x hodin…
Pííp! Esemeska v mobilu hlásí, že už jsem měl někde být.
Pííp! Snídaně v mikrovlnce je už hotová.
Pííp! Cože, zase mobil? Aha. Odpojit z nabíječky.
Pííp, pííp, pííp, pííp – k vedlejšímu domu, kde funguje rehabilitace, zajíždějí převozové sanitky. Na malém parkovišti se otáčejí a při couvání se spouští pííp, pííp…
Pýýp, pýýp .. popeláři s lomozem vyprazdňují nádoby a kontejnery před domem.
Pííp, pýýp … soused odemyká své auto a odjíždí.
…
a TAK CELÝ DEN
…
… placení v obchodě pííp, housky, pííp, sýr, pííp, špagety pííp, užnevímco… píííp – placení kartou.
… pak v trafice pííp, noviny , … ještě mi zkontrolujte tiket sportky prosím .. pýýp – nic tam nemáte
… odpoledne v televizi běží lidmi tak oblíbený program – místo každého druhého slova pííp, pííp, pííp, … prchám zpět do ložnice k tichému rádiu – chyba – právě reprízují prezidentský projev – pííp, pííp, pííp! Samonasírací pochody v mém nitru dosahují vrcholu a jsou vyčerpány. Je nejvyšší čas změřit si tlak. Pííp! Začátek měření. Pííp! Konec měření. Každé další pííp mi zvedá hodnoty o tři dílky … hroužím se do tmy.
… Světlo. Zřejmě nemocniční pokoj. Ležím na posteli a ode mne kamsi vedou dráty a hadičky. Obrazovka nade mnou mrká. Píp … píp … píp … PÍP … PÍP … pííííííííííííííííííííííí
