V Ústí nad Labem začal v pátek 14.10 už 19. ročník divadelního festivalu Kult. Nezačalo se však hned ve vyhřátém divadle, první návštěvníci, kteří se nenechali odradit teplotou 9 stupňů, mohli zdarma absolvovat sérii site-specific představení s názvem Psychomachia z dílny divadla Tantehorse. Konceptu a režie se ujal vynikající Radim Vizváry, o podmanivou hudbu většinou s elektronickými prvky se postaral Matouš Hekela, působivý světelný design vytvořil Martin Špetlík a produkci zajistil Jakub Urban.
Jak uvádějí pořadatelé na svých webových stránkách: ,,Základní myšlenka vychází z inspirace dílem Psychomachia autora Aurelia Prudentia Clementa, který ve své práci popisuje boj ctností a hříchů. Site – specific performance představuje sedm ctností, které jsou protipólem sedmi hlavních hříchů, ztvárněných sedmi různými divadelními styly na sedmi odlišných místech. Představení Psychomachia je cesta za poznáním našich představ o dobrých i špatných vlastnostech jedince a společnosti prostřednictvím alegorických reprezentací.“
První zastávkou byl prostor před kulturním centrem Hraničář, kde procházku zahájilo představení Činorodost a Lenost v podání dvojice Irina Andreeva + Jana Paňková z Teatr Novogo Fronta. Ke krásně dětinskému zobrazení těchto dvou protikladů stačil slečnám malý prostor a koberec, ze kterého se postupně stala deka, sloužící jako úkryt před světem i plášť, ve kterém obě utekly ze scény po závěrečném rošťáckém zapálení dýmovnice v kovovém kbelíku.
Poté se skupina přesunula do nedalekých sadů Bedřicha Smetany, kde je už z dálky uvítala záře reflektorů. Mě osobně pomohla dostat se do jiného světa, ve kterém se zanedlouho začaly prohánět Mírumilovnost a Hněv v podání Eriky Čičmanové a Jiřího N. Jelínka. Pohled to byl doslova monumentální, protože se oba zcela sebejistě pohybovali na cca. dvoumetrových chůdách. Mírumilovnost v bílých šatech a s bílou škraboškou na obličeji působila nadlidsky, ale rozhodně ne tak děsivě, jako stejně vysoký Hněv v roztrhaném kabátě a obrovskými dvoumetrovými pažemi. Ačkoliv se Hněv pohyboval velmi trhaně, divoce a svoji emoci dával najevo silnými výkřiky, byl nakonec Mírumilovností elegantně zkrocen (síťkou na motýly) a na konci se vyčerpaně skácel k zemi. Při odchodu k další zastávce ještě Mírumilovnost na chůdách každému s úsměvem potřásla rukou.
Další zastávkou byl prostor před Magistrátem, kde se odehrálo komorní operní představení Přejícnost a Závist, v podání Zuzany Šejtkové a Almy Samimi, za klavírního doprovodu Aliny Martynové. Jejich soubor Tichá Opera elegantně kombinuje prvky mimického divadla s operou, z čehož vznikají zajímavé výsledky. Představení bylo krásně minimalistické, jak scénograficky, tak výrazově. Zobrazovalo dvě operní pěvkyně, z nichž jedna odmítala dopustit úspěch té druhé a po vyhroceném souboji zpěvu ji zkrátka uškrtila a triumfálně dozpívala s nohou položenou na jejím těle. Zkrátka, jak to v soutěživém světě vysokého umění chodí.
Cestou z náměstí byl zástup svědkem dalšího představení, tentokrát ovšem neplánovaného. U restaurace Veselý Domeček totiž postával zdejší bezdomovec Jaroslav Dvořák, zvaný Indián, nebo Ježíšek. Velká skupina ho zřejmě překvapila, a tak se středem Ústí rozlehl mocný překvapený výkřik ,,Co je tohle za demonstraci?“ Když ho všichni přítomní ignorovali, jen pronesl několik slov o ,,ukřižování Ježíška“ a se slovy ,,Kdybyste věděli, co jsem zač! Do pí*e!“ odkráčel neznámo kam.
Na schodech ke Krajskému úřadu se mezitím připravily umělkyně Jana Vrána a Pavla Vařáková na představení Střídmost a Nestřídmost, ve kterém rozdělily schodiště na dvě poloviny. Jedna v černém, jedna v bílém outfitu se tanečnice nejprve mechanicky pohybovaly po silně a symetricky ozářených schodech, poté začaly rychle odbíhat každá do jednoho a poté do druhého směru, aby se ve středu opět setkaly a zatočili se za ruce dokola nebo se obejmuly a následně se opět velmi energicky rozutekly. Vizuálně silné představení podbarvené mechanickou hudbou nenarušila ani auta projíždějící po ulici mezi schody a publikem, čímž tvořila jakousi spontánní oponu.
Další zastávkou bylo hlavní nádraží, kde už u vchodu seděli u sloupu Viktor Černický a Marie Svobodová jakožto Štědrost a Lakomství. Štědrý Viktor Černický začal hned divákům aktivně nabízet kusy z bochníku chleba, ale lakomá Marie Svobodová mu bochník vytrhla a utekla dále do prostoru nádraží. Publikum se tedy přesunulo k odpadkovým košům, kde oba dva chvilku poklidně seděli se svými bochníky, ale když Štědrost začala opět nabízet bochník, Lakomství mu jej vyrazilo z ruky a děj se opět posunul dál do haly. Oba aktéři sváděli lítou bitvu, plazili se po zemi i padali přes zábradlí. Skvělým prvkem byly jejich reakce na okolní prostředí, při příjezdu vlaku začali z eskalátorů proudit lidé, a když si nějaké slečny začaly zpívat písničku puštěnou z mobilu, souboj na chvíli ustal a Štědrost i Lakomství začaly lehce tančit do rytmu. Mezitím se ale Štědrost zmocnila chleba a oba aktéři vyběhli nahoru po eskalátorech na nástupiště, kam právě v tu chvíli přijel vlak.
Skupina poté vyrazila přes Benešův most až na Střekov, nejprve ke Galerii Buňka na představení Pokora a Pýcha. V galerii už byli za sklem připravení studenti 1. ročníku Katedry nonverbálního divadla HAMU Andrej Lyga a Helena Machová. Ti se za doprovodu taneční hudby mechanicky pohybovali, a svlékali ze svých nóbl košil a jeansů, zatímco je zvenčí začala pozorovat Michaela Stará oblečená do potrhaných kalhot a mikiny s kapucí. Podařilo se jí ale vniknout do jejich prostoru a vzít si na sebe alespoň odhozenou košili a začít se pohybovat stejně jako dva pyšní lidé za sklem, kteří ji ale mezi sebou dlouho nenechali a nakonec ji nechali couvat až ke sklu, kde na ní poté ukázali vztyčené nosy.
Posledním představením byla Cudnost a Smilstvo v podání Tomáše Pintera a Martiny Illichové, zástupců nového cirkusu. Už jen začátek vyvolal některé pobavené reakce, protože oba aktéři vystoupili na scénu ze svého auta. Výrazy přítomných ovšem přešly v údiv, když oba akrobati začali provádět své kousky na dlouhých šálách zavěšených na větvi silného stromu. Všechny kousky byly velmi náročné a v ostrém světle reflektorů se nedalo přehlédnout, jak svaly obou aktérů pracují naplno. Závěrečná rotace Tomáše Pintera, kterou se efektivně dostal dolů, sklidila veliké ovace, po kterých se dvojice vrátila do svého auta.
Série představení byla tedy tímto ukončena a následoval program odlišného rázu – videomapping na stěnu Činoherního studia od Black Division. Ta sestává z Františka Pecháčka tvořícího dynamické moderní vizuály a Ondřeje Mikuly, známého jako Aid Kid, který tvoří hudební složku. Oba jsou odchovanci ateliéru Time Based Media na Ústecké Fakultě umění a designu. Celá projekce byla velmi dynamická, obsahovala generované organické vizuály a elektronická hudba s bouřlivými basy k ní nádherně seděla. Program poté pokračoval party v Činoheráku, té už jsem se však nezúčastnil a raději jsem šel domů vstřebat všechny ty krásné dojmy ze všech dnešních vytržení z reality všedního dne.
Pevně věřím, že celý festival Kult se ponese v takto zajímavém uměleckém duchu. Tak si ho určitě nenechte ujít!
