Letošní divadelní podzim v České Lípě splňuje všechny premisy zmíněné v názvu: počasí je striktně podzimní a to až tak, že mám knedlík v krku a jsem pravidelným návštěvníkem lékárny na náměstí a v divadle se hraje skoro nepřetržitě, a to často před úplně plným sálem, takže je všechno v nejlepším pořádku. A já se z toho nějak vyblížu.
První večer patřil vernisáži výstavy z historických fotek domácího souboru Jirásek, který letos slaví devadesát let činnosti. Některé fotografie se objevily i v půvabné knížečce, kterou soubor vydal a ve které hrající i nehrající členové souboru (ano, i autor tohoto textu) vzpomínají na inscenace, na kterých pracovali v posledních desetiletích. Je to dobrá metoda. Když si to všechno přečtete a srovnáte v hlavě, zjistíte, že mužem, který formoval profil tohoto souboru, byl herec a režisér Václav Klapka (náš loňský rozhovor najdete tady) a že je to pro Českou Lípu velký štěstí a požehnání. K němu přibyl i původně jihočech František Zborník a byl to dobrý draft.
A pak už se hrálo. První představení byla konverzačka Dokonalá svatbapražského Tyjátru HroBeSo a docela pěkně to odsejpalo, bylo to veselé a nenáročné, takže se dramaturgům přehlídky podařilo publikum moc nevyděsit. Ve středu byl na programu nový cirkus, konkrétně Losers Cirque Company: The Loser(s), který si vysloužil standing ovation. Naprosto zaslouženě, nad jednotlivými čísly mi spadla čelist; ale cvičit už nezačnu. Na tohle bych neměl ani před lety, kdy jsem ještě chodil za tělocvik.
Ve čtvrtek se přitvrdilo. Takový horůrek Iry Levina, který se v minulém roce (asi úplně poprvé) dostal na česká a moravská jeviště Veroničin pokoj diváky znepokojil. Skvěle napsaný příběh s několika nečekanými zvraty má mrazivou atmosféru a tu se podařilo kadaňskému divadlu Navenek zprostředkovat báječně. Doporučuji vřele.
Dneska čeká diváky ještě rozmáňo, tedy Vančurovo Rozmarné léto v podání divadelníků z RádobyDivadla Klapý a noční představení Ejsíků Broukovcova Kamdivadla (o obou představeních už jsme psali tady).
Zítra bude velké finále, premiéra jirásků Comedie ala cArte a ještě před tím velká šou pro děti a Kašpárek v rohlíku. I o tom napíšeme.
(Fotky md a Štěpán Kňákal)
PS. A tady je ten text o mém působení v Jirásku. I s odstavcem o Hance Sršňové, který nakonec z finální verze vypadl:
Oidipús podle Sófokla
Ukryl jsem se v roce 1981 před vojenskou správou do České Lípy, chodil za školu a první, koho jsem tu potkal, byla Hana Sršňová. Nevím, jak k tomu došlo přesně, že jsme se oba rozhodli jít k divadlu, ale muselo to být proto, že Hana hrála divadlo pořád. Chodila na ekonomku (hihihhi) a tam se o divadelní soubor starala Majka Jiřičková. Absolvovali jsme nějakou pohádku, potom Dostálovy Výtečníky, ale v divadle byla ještě jedna partička, Klapkova, a ta už dělala velký věci, ale byli to umělci a mně hrdost nedovolila se vnucovat.
Václav ovšem potom v rámci nějaké domluvy režíroval také pohádku, vlastně takové tři minipohádky a angažoval mě a snad proto, že jsme si uměli vyhovět a nelezli si na nervy, mě potom oslovil, jestli bych se neúčastnil projektu Oidipús podle Sófokla. Přestal jsem chodit. Lítal jsem.
Nevím už přesně, jak to bylo, ale ta práce byla úplně jiná.
Experimentovali jsme a na stole byly postupy Grotowského otevřeného divadla. Text byl sice Sófoklův, ale nakládali jsme s ním úplně jinak, než jsem byl zvyklý.
Byla to kostra, na kterou jsme přidávali každý sám sebe, a někdy to bolelo. Někdy hodně. Někdy to bolelo tak, že jsme z toho museli utéct k fórkům, které uvolnili atmosféru a to někdy tak, že jsme byli s kolegou Láďou Klapkou uvolněni i ze zkoušky pod hrozbou vyhození ze souboru.
Ale víte co, šli jsme potom někam na víno a i tam toho Oidipa řešili!
A pak znovu a zas. A hádali jsme se do krve (já trochu míň, byl jsem přeci jenom kandrdas), ale síla toho textu, síla sdělení, ta pitomá doba tenkrát nás šíleně nakopávala k tomu vyjádřit se prostřednictvím Sófokla a zvednout lidi ze židlí.
Tady musí do diváků stříkat krev! Musejí to pochopit!
Mohli bychom tu trhat játra! A krev bude i v prvních řadách!
(Fakt jsme to mysleli vážně!)
Zkoušeli jsme, až se z nás ve vymrzlém divadle kouřilo.
Zkoušeli jsme ale nejenom situace z divadelní hry. Zkoušeli jsme, jestli jsme schopni silou vůle projít hradbou, kterou vytvořili kolegové. Zkoušeli jsme vyjádřit svůj vztah k prknům a nikoli těm, která znamenají svět.
Václav nám prostě přidělil neohoblované prkno a řekl: poper se s tím. Nehraj. Ukaž, jaký máte vztah.
(Nepatří to sem, ale já chodil zrovna za dřevařskou školu!)
Role se nerozdělovali na začátku, ale až v průběhu zkoušek. Toužil jsem hrát Oidipa a nejenom proto, že to byla hlavní role. Chápal jsme ho, tu jeho rozpolcenost, jeho situaci, jeho zoufalství!
Jasně, že jsem ho nakonec nehrál, neměl jsem na to, ale při každém hraní jsem si to s ním odžil až do morku kostí.
Po premiéře jsme byli (asi všichni) totálně vyčerpaný, myslím, že tenkrát jsme všichni tak nějak obětovali vlastní játra a doufám, že ta krev byla na scéně cítit.
Určitě jsem ji potom na tvářích některých diváků viděl.
Pak ovšem moje hra na schovávanou skončila, vojáci mě dohonili a bylo po umění. Ta zkušenost ale zůstala. Určila asi navždycky to, jak koukám na svět a na lidi v něm; určila můj úhel pohledu a můj vztah k realitě o divadle nemluvě.
I za školou se toho člověk může hodně naučit.
