Určitě se lhalo vždy. Jsme na lži zvyklí. Tedy – já rozhodně ano. Například (platí pro mou generaci a generace přilehlé): před listopadem 89 jsme byli přímo obklíčeni lží, celý tehdejší systém byl na lži, na předstírání, na komolení reality, na pokrytectví, atd., přímo založen, pěstován a uměle udržován. Jenže, vzhledem k tomu, že celá ta křivost systému byla dobře známa, většina lidí (domnívám se) byla s fungováním uvnitř této umělé bubliny srozuměna a dokázala si najít nějakou cestu skrz ní, a to tak, aby se nezbláznila. Anebo také ne, jak se říká v tom známém židovském vtipu…
V dnešních dnech se lež stala opět normou. Všeobecný relativismus dorostl takových rozměrů, že v principu na každé tvrzení (řeč je především o výrocích politických představitelů) je nutné pohlížet s nejvyšší obezřetností. Každá událost vyvolá tolik interpretací a tolik názorů a náhledů, že si kdokoli, s jakýmkoli životním postojem a hodnotovými žebříčky, může najít “tu svou pravdu”. A teď, babo raď.
Nikdo, kromě profesionálních výzkumníků, nemá v běžném životě čas sednout si k počítači a pokusit se “vygooglovat” co nejvíce (možná, snad…) informací o libovolném tématu a přinejmenším se přiblížit nějakému “objektivnímu” vhledu do situace.
Rád sice tvrdívávám (via Piaget a Kohlberg :)), že už malé dítě (kolem 12 let věku) umí velmi přesně chápat složité situace podle kritérií Dobra a Zla, umí také operovat s abstraktními pojmy, takže samozřejmě umí v konkrétních situacích rozeznat užití lži pro účely dobra či zla. O to, jak se dítě vyvine, se poté “postará” společnost (okolí, prostředí). Tak se přihodí, že se z dítěte vyvine – použiji brutální zkratku – například Václav Havel, nebo například Ing. Zeman… Tak jak to, že má Lež najednou takovou váhu a válcuje nás ze všech stran?
Trochu mi vadí, že se sledování pravdivosti či lživosti politických vystoupení věnuje (na můj vkus) relativně málo pozornosti. Možná se někdy, s patřičným zpožděním, objeví na krátkou dobu několik analýz, které zaznamenají hrubé prohřešky toho kterého politika (političky) proti normám. I když na druhou stranu, právě to neustálé promíjení lživých či zavádějících výroků na politických scénách všeho druhu jistě vede k tomu, že i normy a jejich hranice se proměňují.
Navíc, zdá se, že současný mediální provoz vlastně příliš nedbá na dodržování nepsaných hranic mezi lží a pravdou, protože hlavním účelem štěbetání v mediálním prostoru není objektivita, ale zajímavost, přitažlivost, čili “prodejnost” jednotlivých sdělení.
Abych se nějak dobral oprávněnosti dnešního titulku. Podobně jako byl pro sledování úspěšnosti televizních pořadů vynalezen přístroj měřící sledovanost, tzv. “peoplemetr”, navrhuji zavedení přístroje, měřícího lživost, zavádivost či velikost komolícího faktoru. Jeho nasazení do debat politiků by – podle mého – přispělo ke kultivaci vystupování politiků (a političek), kteří by byli nuceni lépe si hlídat slovník i výběr sdělovaných faktů… Nemyslím, že je to neproveditelné. Člověk se dostal na Měsíc s počítači, jejichž výkonnost (řeč je o přistávacím modulu vesmírných operací „Apollo“) byla nižší, než výkonost dnešních chytrých telefonů…
Proč by se pomocí vyspělé techniky nedalo pohlídat, že a jak často nám politici lžou?
A lži v soukromí? To nechám na jindy :)
