Znáte to, jak herci obvykle v rozhovorech zmiňují, že televize je sice živí, ale divadlo je baví. Že kontakt s živým publikem je úplně jiný zážitek než sterilita natáčení… Mám to stejně, jenom tedy nestojím na jevišti, ale sedím v hledišti. A ten zážitek je obyčejně mnohem silnější, trochu smradlavější, bez vystříhaných chyb. Je to opravdovější, i když samozřejmě: je to všechno jenom šalba a klam. Ale když se to povede!
Za poslední měsíc jsem viděl několik takových kusů a tady teda alespoň stručně o nich:
Ústecký Činoherák dává už od roku 2008(!) Klub rváčů. Původně román Chucka Palahniuka byl zfilmován Davidem Fincherem a kdo film viděl a nebo předlohu četl, musel mít pochybnosti o tom, jestli se tahle látka dá inscenovat na divadle. Pochybnosti měl ostatně i sám autor románu a jeho agenti, nakonec se ale nechali přesvědčit režisérem Filipem Nuckollsem a tak vzniklo toto, zatím (asi) stále jediné divadelní představení tohoto textu. A je to dobře, protože je to opravdu velikej mazec. Příběh šílenství a schizofrenie, apatie i agrese a zoufalé hledání identity prostřednictvím neustálého sebepotvrzování se, je plný zoufalství, ale také černého, černějšího a nejčernějšího humoru. Pointy jsou přesné a po tom smíchu, který nutně přichází, dostaví se katarze. Snad.
Všichni hrají jako o život (opravdu všichni, zahraje si tu každý, kdo má v divadle ruce a nohy a je to muž). V hlavních rolích excelují Marek Němec (j. h.) i Jan Bred Plouhar a vy, po stopadesáti minutách odcházíte z divadla s trochu iracionálním pocitem, jestli to nebyl jenom šílený sen. Po tom probuzení může i Ústí nad Labem alespoň chvilku vypadat jako takové docela milé a pro život příjemné místo.
Mimochodem: v první polovině představení zní jako scénická hudba melodie písně Život je jen náhoda; celou dobu jsem si představoval, co by na to řekl Jaroslav Ježek.
Liberecké divadlo F.X. Šaldy dává pro změnu Královu řeč, divadelní hru, která se stala filmem, což ji pomohlo k návratu (až invazi) na divadelní jeviště.
Králova řeč je vlastně banální příběh koktavého prince, který se, jako druhorozený, vůbec nemá stát králem, ale situace v rodině a historické souvislosti ho najednou staví do nové a vypjaté situace, ve které musí osvědčit svou odvahu a prostě se pochlapit. Ten příběh není příliš divadelní, žádná velká gesta, skoro žádný pohyb. Jenom koktání, mluvení a přednes. Přesto se i z tohoto materiálu dá vystavět představení, které má napětí a udrží divákovu pozornost od začátku do konce. Zásluhu na tom mají všichni tři hlavní představitelé (Zdeněk Kupka, Martin Polách a Veronika Korytářová) a režisérka představení Kateřina Dušková. Scéna je funkční a někdy v náznacích, někdy pomocí zadní projekce vytváří zdání nepříliš honosné ordinace, nebo třeba impozantní katedrály.
Zbytek obsazení je odvislý od možností souboru, takže třeba drobný a fousatý Václav Helšus jako Winston Churchill, je vlastně takový roztomilý vtípek; tohle opravdu není ten rozložitý muž s buřinkou a obrovským doutníkem…
Obě představení se stále hrají, doporučuji sledovat program obou divadel a rozhodně se do Ústí nebo Liberce vypravit.
Ale nebude to jednoduché, protože další divadelní události nás čekají vzápětí.
V České Lípě proběhne tradiční přehlídka Divadelní podzim. Program mají pěkně nabitý a myslím, že ať se vydáte, na co chcete, skoro nemůžete udělat chybu. V Ústí skoro ve stejné době probíhá festival Kult a i tady mají program velice vymazlený.
