Tak mě to shodou okolností, pár dní před těmi „státními osmadvacítkami“, zavedlo v Praze na Vyšehrad. Nebyl jsem tu pohříchu už od dětství a tak mé kroky zamířily na onen slavný hřbitov, kde odpočívá velká část naší kulturní a společenské elity. Hlavně jsem se chtěl zastavit u hrobu Karla Čapka, kterého si tak soukromně chápu jako patrona psané češtiny, slušnosti a etiky, a také si trochu provětrat dějepis v hlavě, což se vám tady, chtě nechtě, mezi těmi slavnými jmény stane.
Hluboký dojem z návštěvy toho pro Čechy posvátného místa jsem si udělal už u vchodu. Zde se skví obrovská zákazová tabule (jakou nepotkáte ani na letištích), kde je pregnantně vyobrazeno, co všechno se na hřbitově nesmí. Nikdy mě nenapadlo, že toho tam jde dělat tolik! A pro ty opravdu nedovtipné návštěvníky, kteří obrázkům neporozumí, je vše doplněno textem v červené přeškrtávající liště. Až člověk zaváhá, jestli platí, že se to nesmí, nebo jestli není náhodou zrušen ten vlastní zákaz. Ať tak či tak, výstražně to na mě zapůsobilo tak, že jsem se pozorně rozhlédl, jestli tu také nejsou ty vstupní kontrolní rámy, které mají ti na tom hradě na druhém břehu. Nebyly tam. Osobnostem, které tu odpočívají, asi nikdo nemá zapotřebí vyvěšovat nad pomníky trenýrky.
Místo posledního odpočinku Karla Čapka jsem nakonec našel, a i jména mnoha jiných, ale fotografie těch hrobů nenabídnu. Nepořídil jsem je. Ať si na tohle místo dojde každý sám. Tak jako křesťané chodí do Santiaga de Compostela, muslimové do Mekky, měli by, myslím, Češi alespoň jednou za život zamířit sem. Ostatně ta „pouť“ zdaleka není tak náročná, jako ty zmíněné. Tady vás metro doveze až nahoru na kopec, na stanici Vyšehrad. Kdo by to od podzemní dráhy čekal, že?
