Míru Bosáka netřeba představovat, je to osoba veřejně známá, je to komentátor fotbalový, rovněž golfový, ale také kumpán a člověk společenský. Letos znovu, jako už mnohokrát před tím, psal svůj deník z významné fotbalové akce – z mistrovství Evropy ve fotbale a záhy po jeho skončení ho i zveřejnil.
Kdo jeho předchozí Deníky četl, nebude překvapen metodou, které pro své vyprávění zvolil; ačkoli fotbal miluje a ví o něm spoustu věcí, je si dobře vědom skutečnosti, že samotná hra a zápletky turnaje prostě celou knihu neudrží a tak je, možná i větší část knihy, věnovaná zemi a lidem, kde se zrovna hrálo, čili máme v rukou i zajímavý cestopis, jehož itinerář ovšem určuje právě hrací plán.
Kdo zná Jaromírovo televizní komentování, ví, že je to muž, který rozhodně nepodceňuje přípravu. Vede si o každém klubu, o každém hráči, kartotéční lístek, takže může v případě, že je hra zrovna nudná, vypomoci zajímavými informacemi o něm a stejně tak se zřejmě připravuje i na tu část vyprávění, která bude zeměpisná: město samotné je domovem zhruba 180000 obyvatel. Docela mě zajímalo, kde se vzalo jeho jméno. Musel jsem zabrousit až do dob začátku letopočtu. Pojmenováno bylo podle křesťanského mučedníka, kterýžto byl někdy kolem roku 35 ukamenován v Jeruzalémě.
(Kdo hádá Lyon, má bod).
Můžeme si být jisti, že tyhle informace nehledá až ve chvíli, kdy knihu píše, protože na to prostě nemůže mít čas.
To pochopíme z třetí části vyprávění, která se věnuje praxi televizního reportéra, který pracuje pro poměrně malou televizní stanici a nemůže si dovolit zajistit svým pracovníkům úplný komfort.
Přesuny z jednoho města do druhého, dobíhání na stadion na poslední chvíli, zostřené kontroly i problémy, které přinášejí drobné dietní chyby.
Francie letos, v čase, kdy těsně před mistrovstvím, čelila několika teroristickým útokům, tak připravila svým návštěvníkům opravdu vydatný kurz trpělivosti.
Abych se ale vrátil k fotbalu, který tak nebo tak je hlavním tématem knihy a možná i důvodem, proč si tuhle knížku v knihkupectví najít: o něm ví Bosák, jestli ne všechno, tak hodně. Umí hru posoudit z odstupu, umí události na hřišti zasadit do kontextu historie této populární hry a hlavně to umí a nebo se aspoň snaží, to dělat neotřele. Někomu se to líbí, někdo s tím může mít problém, ale když si uvědomíme, že se jedná o událost, při které dvaadvacet mužů dělá devadesát minut tak nudnou věc, že jenom běhají po hřišti, občas si kopnou do balonu a, když pámbu dá, občas dají i gól, musíte mít velkou zásobu různých synonym pro stejné činnosti, je to obdivuhodné.
Kdo má rád fotbal, netradiční cestopisy a Jaromíra Bosáka, ten si i tenhle Deník jistě užije.
PS: jak jsem napsal na začátku, Míra píše tyhle Deníky už druhou desítku let. Tento způsob reportování o podobných akcích je zcela ojedinělý a možná pomalu aspiruje na zápis do Guinessovy knihy rekordů.
PSS. Jak je napsáno v úvodu, Míra je kumpán a to i můj, knihu vydalo i nakladatelství kolegy z Reflexu Dana Hrubého, to pro úplnost a zřejmě i zaujatost. Já fotbalu nerozumím vůbec a tak vždycky, skoro vždycky, na Míru dám. Mám rád to jak ho komentuje i když občas nadužívá různých archaismů a některých zcela nových bosákismů. Je to jeho styl; co už nadělám. Píše jak mluví, mluví jak píše, takže když Deník čtete, vlastně ho i slyšíte. Je to tedy svým způsobem audiokniha.
(psáno pro reflex)
