Tak máme dneska zase jedno pěkný výročí. Ale ne, nebojte se, nechystám se někam naklást pomyslné věnce a tklivě zírat do kamenného soklu přesně odměřenou minutu. Výrobu model příslušného režimu ponechám nějakým zkušeným straníkům. Ostatně tohle výročí snad ani pomník nemá. Před čtyřiceti lety přesně (21. 9. 1976) byly totiž odsouzeny dlouhé vlasy, vlastní názor, volná kultura, radost z toho mluvit a křičet jak komu zobák narostl…. ten den začal soudní proces s Plastic People Of The Universe.
Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek to tenkrát slízli tak nějak za všechny ostatní a tím dali vzniknout Chartě 77 a dalším věcem a událostem. Ani v tom se teď nechci kajícně hrabat a memorovat. Jak taky, když mi tenkrát bylo jedenáct a v pečlivé maloměstské intelektuální izolaci jsme se v klidu s kamarády šermovali klackama.
Místo slzy v oku a kajícné pózy jsem si znova přečetl Magorovu Zprávu o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 (a na kterou se u toho soudu taky dostalo) …. a měl jsem o čem přemýšlet. Především je tam pěkně učesáno, jak že to tenkrát s tou nezávislou muzikou vlastně bylo, a hlavně je tam velmi bravurně psáno o osobní svobodě každého z nás, o touze těch „nad námi“ nás pěkně držet v houfu … a napadlo mě, co by tomu asi Magor říkal dnes.
Jistě. Svobodu slova a projevu tu máme. To kyvadlo se nyní dokonce zhouplo do své druhé úvratě a žvanit, křičet a lhát si může kdokoliv cokoliv. Na hradě i v podhradí. Ale vypadá to, že je to jenom jiná podoba téhož. Tehdy se muselo mlčet a neposlušní byli zavíráni. Nyní se mluvit může, ale jakmile to nelahodí uchu mocných, spustí se místo zavírání křik, hanobení, dezinformace, a to v takové míře, že je v tom původní hlas utopen.
Ostatní kulisy se tehdejší době nápadně podobají. Z Hradu se hledí k Moskvě, mezi mocnými se rýsuje nový generální tajemník. Velký evidenční bratr zabírá nová a nová území našich duší a i v kultuře dominuje masa jako kdysi. Helenka a Kája mají v rádiích tisíce nových kopií a o víkendových večerech zase v televizi Zpívá celá spodina jako dřív, jen ta Televarieté jsou mnohem divočejší a absurdnější. Havel by zíral. Svoboda slova a projevu nám zůstala, ale stojí sama s rozpuštěnými vlasy jako panenka v koutě. Kdo jí ruku podá?
