Blíží se advent, doba, kterou bychom měli skutečně prožívat, protože je to doba návratu k podstatě, k naší duši. Doba příprav na Vánoce, nejoblíbenější svátky církevního roku.
I když mnozí neprožíváme Vánoce jako svátek ryze křesťanský, snažíme se najít k příběhu narození Ježíška vlastní cestu. Jistě jako dospělí prožíváme Vánoce méně intenzivně, než když jsme byly dětmi. Protože tehdy se svátek dotýkal přímo naší duše a radost i očekávání byly zcela opravdové. Přesto se snažíme, aby odlesky našich vzpomínek zůstaly součástí Vánoc i dnes. Právě to napjaté čekání ozvláštňovalo celou dobu adventu.
Dříve se vánoční stromečky a jiné symboly Vánoc objevovaly předčasně jen ojediněle, proto překvapení z ozdobeného stromu nebylo hrané. Dnes nás koledy, tematické cukrovinky a výzdoba provázejí téměř od posledního letního paprsku. Proto dojem z předvánočního shonu často přehluší tu vnitřní touhu se zastavit a zklidnit, vypnout z reality. Život už nemá tak pevný ráz jako tomu bývalo kdysi, nevnímáme rozdíl mezi obdobím zemědělských prací a prací v době dlouhých zimních večerů. Vše se přizpůsobilo našim potřebám, potřebám moderního člověka, který opravdu může dodělávat resty i na Štědrý večer.
Vánoce by měly být příslibem nového začátku. Advent je období přípravné a Anselm Grün připomíná, že by měl být „časem pokoje“, ne hektických uzávěrek, uklízení, pečení a nakupování. A ze slova po – koj vzniklo i kojit. Kojené děti nalézají u matky pocit naprostého uvolnění, jsou uspokojeny jeho základní potřeby, utiší se při jídle a v pocitu bezpečí, kdy je pro ně rozhodující, že svět je dobré místo k narození. A takový pocit bychom měli v sobě probudit, když zklidníme mysl a vypneme se z kolotoče života kolem. Je to jen na nás, jaký vztah k realitě si zvolíme. Tím, že se budeme stresovat, práci neurychlíme ani nezkvalitníme. Proč si neumíme poručit?
V našem regionu býval první advent mezi válkami slaven jako den rodinné pospolitosti. Vše se chystalo den předem. Ráno musel být adventní stůl ke snídani připraven se vším všudy a v duchu tradice. Každý musel odhodit své starosti a plně se oddat přípravám. Otevřít se jako dítě. Aby si připomněl, že v srdci je pánem světa a pravá radost je lékem proti těžkostem každodennosti. Vše se dle možností nazdobilo. Nechyběl panáček na františky, jejichž vůně umocňovala sváteční snídani trvající i více než dvě hodiny. Nesměl chybět „Klausenbaum“ vytvořený ze sedmi naleštěných jablíček, dvanácti špejlí, čtyř zlacených ořechů, čtyř bílých svíček, zimostrázu, jedlových větviček a barevného papíru. Malá verze se dělávala z jablíček čtyř. Hořící plameny svíčky měli zahánět temnotu. Výroba výzdoby probíhala právě v sobotu před adventní nedělí, protože první neděle adventní bývala celá výjimečná. Odpoledne se scházívala širší rodina a o vypravování příběhů nebyla nouze.
Celá výzdoba příbytku vznikala svépomocí. A betlémáři se připravovali pomalu na stavbu plastické krajiny k rodinnému betlému. Zkrátka bývala to doba výrazně odlišná od předchozího času, ozvláštněná mnoha lidovými obyčeji, rámovaná půstem (kdy byly zakázány pokrmy z vajíček, mléka a masa), četbou mravoučných povídek. Bývala to doba těšení. Tak ať je tomu tak i dnes. Podívejme se na svůj život z nového úhlu, vždy je proč se z něčeho radovat a na něco se těšit.
Ester Sadivová
