Litoměřice leží v zahradě Čech, proto se připravte, že když se tam vypravíte, pojedete v jednom kuse za nějakým zemědělským strojem, který tu zahradu obdělává. Pojedete dost pomalu, protože i když traktor to mydlí třicítkou, až se obraceč sena ve vleku třese hrůzou, vy se tou třicítkou ploužíte.
V sobotu 3/9/16 ve městě probíhal druhý den šestnáctého ročníku filmového festiválku, tentokrát s tématem tanec a sport ve filmu. Hrálo se v kině, hrálo se v knihovně a v a kolem letního kina u řeky (ano, tam, co se děje Kořen).
Každý, kdo už si uvědomil, že tanec není jenom to, co předváděl balet československé televize dobře ví, že se na jevištích mohou odehrávat velký, složitý a silný věci. Že tanec může být tak výrazný a dechberoucí, že si po představení musíte dát pár panáků, abyste to vůbec vydejchali. O tom byla projekce a průřez z díla skupiny VD8.
V knihovně, kde se promítalo a komentovalo jejich dílo, bylo sice k zalknutí a ventilátor, kterým se pořadatelky pokusily klima v místnosti zlidštit, hučel jako bojový vrtulník, ale já už si jistě budu ten název pamatovat a vždycky, když o VD8 uslyším, minimálně zpozorním.
https://youtu.be/5PFR2OXf9iQ
Min Tanaka, japonský farmář a tanečník, je v Čechách dobře známý. Na jeho farmě se konají vysilující soustředění a připravují představení, při kterých si všichni zúčastnění sáhnou na dno. V roce 2002 o tom natočila Jana Ševčíková film Svěcení jara, který může i nezúčastněným ukázat, jak taková práce probíhá a když už třeba neumožní každému pochopit, co to vlastně tanečníci předvádějí, uvědomí si, že je to výsledek opravdu těžké práce a hlavně cesty; cesty, která se stává cílem.
Říkla jsem už, že v sobotu bylo vedro? Říkal a bylo, na padnutí. Proto, když jsem šel kolem barokního chrámu Zvěstování Panně Marii, přijal jsem z povděkem stín a chlad, který tahle budova nabízí a díky za to. Kostel je odsvěcen a funguje jako galerie. Momentálně tu vystavuje plastiky Jan Koblasa a o brazy jeho žena Sonia Jakuschewa a funguje to báječně. Prostor chrámu je prostě velkolepý a tím, že tu chybějí lavice, oltář i další běžný kostelní nábytek, je dojem ještě více monumentální. Sochy Koblasovy, ale hlavně energické a drzé obrazy Jakuschewy, vytvářejí působivý kontrapunkt k tomu baroku všude kolem.
(tahle výstava je otevřena ještě do 25/9/16)
(
Takže Litoměřice ano a vždycky. Doufám, že zase někdy brzo.
