Možná je to tím,že jsem nějaký přecitlivělý. Možná je to tím, že “to” nebylo kulaté výročí. Řeč je o tom, že na můj vkus se nějak moc nemluvilo o výročí začátku okupace tehdejšího Československa slavnou sovětskou Rudou armádou. 21. srpen by – podle mého – měl být každoročně příležitostí k celospolečenské diskusi o tom, k čemu dobrému byl a je pro naše národy protektorský přístup někdejšího Sovětského svazu, nyní Ruska? K čemu dobrému byly našim národům desítky let komunistické monovlády? Co přínosného pro naše národy, pro jejich rozvoj a pro jejich dobro kdy vykonali domácí komunističtí politici a jejich ruští (sovětští) rádci, poradci a nyní nejspíš i zaměstnavatelé? A koneckonců, proč se také nezeptat, co dobrého pro naše národy dělají v současné době nejen nezměnění komunisté, ale též všichni ti post-komunisté rozprostření ve všech možných politických stranách, ať už se jmenují “ANO” nebo třeba “NE”? Jistě, v neděli se pokládaly květiny, politici zahovořili, na Václaváku byl odehrán vzpomínkový koncert, atd. Ale že bychom se v tom “výročí” nějak ďoubali, to zase ne.
Dovoluji si tvrdit, že když se minulostí nebudeme, prostřednictvím mediálních diskusí, skrz knihy, filmy, divadlo, rozborem dějin při školním vyučování, a podobně, zabývat, samozřejmě se tím “zapomínáním” nezbavíme traumat, která jsou v našich národech pevně vkořeněna.
Vždyť je to tak: samozřejmě, že pro generaci mých prarodičů, rodičů i pro generaci mou to tehdy, v roce 1968 (ale také o rok později) bylo obrovské trauma, které pravděpodobně zároveň zásadně ovlivnilo naše další životy. A přirozeně to ovlivnilo i životy našich dětí, aby nebyl té hrůzy konec…To mě fakt štve. Někdo, komu jde “pouze” o světovou nadvládu, zamává bez mrknutí oka osudy milionů lidí. V našinci se – při vzpomínkách na tehdejší manýry – jen svírají útroby vztekem a bezmocí: našinec skřípe zuby, zatímco na televizních obrazovkávch té doby si veřejně olizují obličeje nejvyšší představitelé tehdejších socialistických států. Hnus. Jo, ale co s tím?
Vzhledem k tomu, že dobová anekdota nemá určitelného autora, nebude její zveřejnění porušením autorských práv. A ruku na srdce, humoru se v našich končinách daří vždy, když politický život odchází směrem, kterému my, obyčejní lidé, přestáváme rozumět. Jak jinak se nesmyslnosti, nepořádku a nelidskosti momentální politiky bránit, než cynickým, černým humorem? To víte, že to asi jde i nějak jinak, ale při tom humoru se člověk alespoň zasměje…Tak tady jednu dobovou z let kolem “srpna 68” máme:
Kanadský velvyslanec na recepci v Moskvě. Dochází k přípitku, velvyslanec uchopí křišťálovou číši a obdivně říká Brežněvovi:“No to je nádhera. Odkud to máte?“
„Z Československa.“
„Tak z Československa. Hm…“ Velvyslanec pozvedne číši, nadechne se k přípitku a jak zvedne hlavu, povšimne si nádherného křišťálového lustru. Opět je úplně nadšený. „A tohle máte odkud?“
„Z Československa,“odpoví Brežněv.
„No ti vás ale musejí mít rádi,“podiví se Kanaďan.
„To ano,“odvětí Brežněv,“to musejí.“
Někdy mám silný pocit, že se od časů té dobové anekdoty mnoho nezměnilo. Nepodařilo se nějak zásadně a pevně překlopit moderní Českou republiku do společenství pravidelných západních demokracií. Stalo se přesně to, čeho se mnozí po listopadu 89 obávali. Totiž to, že domácí “Patové a Matové” politické scény vždy zcela pravidelně svým chytráckým bastlením vytvořili jak legislativní, tak společenské podmínky pro vznik nějaké specifické “české cesty”. Za tím výrazem se skrývají desítky a stovky mnohdy vyloženě pitomých politických rozhodnutí, které přispěly k tomu, že se Česká republika dorvala – přes veškerou zahraniční pomoc ze strany EU – do pozice průměrné banánové republiky, cosi na okraji úrovně standardních rozvojových zemí. A to jak po stránce hodpodářské, tak po stránce politické reality i politické kultury.
Takže znovu: mlčením se věci nenapraví, jen se zapouzdří. A časem se, v nějak proměněné podobě vyvalí. Obvykle v podobě nepěkné stoky. Aha! Jestli ono se to už náhodou neděje? A nemám na mysli tento můj spisek…
