Před časem jsem přinesli rozhovor s Anežkou Drahotovou, dnes tu máme jeho druhou část, kterou jsme si schovali pro dobu těsně předolympijskou … Anežku sice závod čeká až devatenáctého srpna, ale jak se připravuje ona, měli by se připravit i fanoušci. Co myslíte? A až půjde, nezapomeňte co říká: závod začíná až po deseti kilometrech …
Jste postava taková spíš na volejbal. Kolektivní sporty nemáte ráda?
Ne že bych neměla ráda kolektivní sporty, ale jsem spíš takový tahoun sama za sebe. K volejbalu jsem se třeba nikdy nedostala. Když jsme byli malí, na prvním stupni, hráli jsme v tělocviku vybiku.
Kam jste chodila na první stupeň?
Na Novou školu v Rumburku. A pamatuji si takový střípek, že jsme chodily do třetí třídy a cvičení jsme mívaly se staršími holkami. Vždycky na konci při míčových hrách se hrála vybika a ty holky dávaly hrozné rány. Šly jsme s tím za tátou, který nás pak bral na přehradu házet kameny. A dopadlo to tak, že když jsme přišly na gympl, nemohly jsme s Eliškou hrát s ostatními, protože jsme dávaly moc velké rány. Paní učitelka nám říkala ‚hele holky, to nemůžete takhle hrát‘.
Mě to hrozně baví. Právě brácha je takový multisportovní, že vlastně hrál tenis, teď leze, hraje fotbal. Takže myslím, že by mě také bavily i jiné sporty.
Myslíte si, že máte na chůzi talent nebo že byste ho měla na víc sportů? Nebo jste chůzi potkala úplně přesně?
Ne, to není specifické na chůzi. Myslím, že mám talent obecně na vytrvalost, obecně tah na branku, silnou vůli a takovou tu věc, že třeba běžíte a už vám to nejde, teď vás to začne bolet…
Co v takových chvílích děláte?
No musím to překonat. A když je to v závodu, tak si říkám, že kdo to déle vydrží, ten vyhraje, že ano. Vytrvalost je mojí silnou stránkou, ale paradoxně nemám vytrvalecké vlastnosti. Mně se s vytrvalostí automaticky spojí, ‚trvá to dlouho, takže trpělivost‘. Jestli něco nejsem, tak fakt trpělivá. Fakticky chci všechno hned a teď.
Jste vzteklá?
Když mě trenér pro něco přesvědčí, tak už za tím jdu. Ale jsem taková… ne úplně horká hlava, ale nemám trpělivost.
Když spěcháte, tak jdete?
Ne, tak se normálně rozběhnu, vždycky.
Nevím, jestli to mám třeba po taťkovi, ale má to i brácha i ségra, že máme dobrou sportovní paměť. Že si pamatuji pohyb. Měla jsem měsíc úplnou pauzu kvůli té noze a pak měsíc úplně bez chůze, kdy jsem využívala kolo a plavání. Pak jsem jela na soustředění a připravovala jsem se na to, že to bude strašné. Chodíme 40-50krát 500 metrů. Najednou to nebylo strašné, jak jsem čekala. Je fajn mít tělo, které si pamatuje. Jsem vděčná i trenérovi, že jsme se sestrou trénovaly hodně už od třinácti.
Vaše bývalá učitelka tělocviku byla vlastně svěřenkyně vašeho současného trenéra.
Nejdřív jsem to vůbec nevěděla, i když už jsem znala i historky o trénincích – úplně až absurdní.
Takové tréninky jste také měli?
Ne, neměli a už asi mít nebudeme (směje se). Trénoval paní Veselou, teď už Holpuchovou, když ještě sám závodil. Teď už je přeci jen víc serióznější, a tak nejsou takové srandy.
Maminka nám říkala, že sestra kariéru už ukončila. Bylo pro vás lepší, když jste byly spolu, že jste se navzájem víc podporovaly? Nejste teď moc sama?
Trochu ano. Možná to tak ve vrcholovém sportu nevypadá, ale člověk je sám. Žiji sama. Na soustředění jsem pořád s někým, ale zase teď ty dva měsíce vyžaduji, abych si mohla dělat věci, jak chci sama, jak mi přesně vyhovují. Ale samozřejmě bylo skvělé, když jsme byly menší a šly jsme spolu do Jilemnice, kde jsme jinak nikoho neznaly, jen trenéra a jednu holku, která s námi trénovala. Myslím si, že jak už je člověk starší, třeba v těch dvaceti letech, je už lepší nebýt s někým tolik svázaný. Sestře bych to přála dál, ale jsem ráda, když je spokojená třeba i někde jinde.
Rychlobruslení, které dělá Martina Sáblíková, tu také nikdo dřív moc neznal a v Česku nesledoval. Když má někdo v nějakém sportu výsledky, přináší s sebou i větší sledovanost tomu sportu. Myslíte si, že to samé přinesete chůzi?
Přemýšlela jsem o tom. Je trochu problém, že ta chůze není atraktivní disciplína a je tam specifická technika. Vysvětlit ji je pro mě velmi těžké. Ale mám takového dobrého přítele, pana Lapku, rozhodčího, který přednáší na univerzitě v Budějovicích. Jeho názor je, že mám poslání trochu tu chůzi ukázat jako hezkou disciplínu. A já bych za to byla hrozně ráda. Třeba mě hrozně potěšilo, když jsem byla na mistrovství světa ještě jako juniorka, ale šla jsem s dospělými. Sprinteři mi pak říkali ‚no hele, my jsme to viděli, v televizi říkali – ta Anežka to tam vede – tak jsme se byli podívat a vydrželi jsme celých 20 kilometrů‘! Tak to mě hrozně potěšilo, protože jinak nevydrží, jak říkají, dokoukat ani tříkilometrové závody.
Když i běháte a jezdíte na kole, nechtěla byste se zúčastnit i tady Tour de Feminin?
To víte, že mě strašně mrzí, že jsem ho nemohla jet. Já jsem ho měla v plánu loni i předloni. Aspoň Tour de Feminin nebo Gracie Orlová jeden z těch etapáků. A vždycky to nevyšlo, že na ten jeden závod, který je dřív, to je myslím ta Gracie, tak tam mám pohár. A teď nemohu moc riskovat pád.
Při zadávání vašeho jména do vyhledávače, mi našeptával, že lidi se nejvíce pídí po vaší výšce a váze…
No (přitakává a směje se). Mám 183 cm. Váha je pro mě velké téma. Před závody mám mít míň, pak v tréninku víc. Nejvíc jsem měla váhový rozdíl 7 kg, což není úplně málo. Zlatý střed je tak 60 kg. Na velké závody 57 kg, a potom na zimu trenér chce, abych měla třeba 65 kg.
Je výhoda mít delší krok?
S výškou to není tak, že by platilo, jste vyšší, máte delší krok, je to jednodušší. Má to i své nevýhody, nemůžete mít dlouhý krok na úkor tepové frekvence. Ale podle mě to výhoda je, jsem ráda, že jsem vysoká.
Musíte mít na chůzi dispozici třeba v kyčlích?
Nene. Kyčle dostávají zabrat nejméně. Kotníky, kolena jako při každém sportu, ale u chůze ta rotace vychází zpod bránice, z trupu. Teď jsme s mým fyzioterapeutem cvičili právě rotaci z trupu, kde musí být zpevněné šikmé břišní svaly, celý ten trup… A při tréninku mám také ráda, když už ty nohy jdou samy, prostě si pamatují pohyb a jen rukama udržuji rytmus a soustředím se. V závodě nemohu jít od začátku na max. Ne že bych se flákala, ale ta větší únava většinou přijde až ve druhé půlce. Na desítku většinou přijdu a říkám si, že závod teprve začíná. Ale taktiky jsou různé. Třeba minule na evropském poháru ve Španělsku jsme měli taktiku, že ten balík nepotáhnu já a pošetřím síly. Ale sjeli se tam čtyři Rusky výborně připravené, které za to vzaly od samého začátku a bylo to jen o tom, kdo to s nimi vydrží. Do cíle vydržely už jen dvě Rusky, já a jedna Italka.
Mezi soupeřkami mezi sebou asi příliš nemluvíte.
Nene, vůbec. Nebo takhle. Na startovním poli mám své kamarádky z Litvy a ze Španělska, ale nepatří k největší špičce. Ty TOP jsou Rusky, pak Italky.
U cyklistiky se v čele závodníci střídají ve vedení skupiny. Funguje to i při chůzi?
Ano, také. Úplně cyklistické střídání to není, každý jde za sebe, ale vycítíte to.
V poslední době je velmi populární běh na odreagování i získání kondice. Mám pocit, že teď běhá nebo to alespoň zkusil úplně každý. Často se doporučuje kombinace se svižnou chůzí. Měla byste pro takové věčné začátečníky nějakou radu?
Kombinování s chůzí je určitě fajn. Častá chyba těch, co chtějí běhat, že si vezmou boty a jdou poprvé běhat a rvou to silou, uběhnou třeba tři kilometry a pak se zastaví. I díky technice je dobré si i mezi tím jít. Moje maminka nikdy neběhala a teď vydrží třeba hodinu, což je myslím dobré. Pokud člověk nemá nějaké zdravotní omezení, třeba můj tatínek nemůže běhat kvůli kolenům, tak ten běh je nejlepší. Vezmete si tenisky a můžete běžet, i když prší. Včera jsem běžela a lilo jak z konve. Není to samozřejmě příjemné, ale stačí vám k tomu ty dobré boty, to je základní, a pak můžete běžet skoro kamkoliv. Jsem ráda za to a děsně se mi líbí, že se to takhle rozmáhá.
Teď jsem se bavila s Táňou Kuchařovou a ta zmiňovala ještě další aspekt a zajímavou motivaci třeba pro ženy. Já na něj moc nejsem, ale taky mě těší, že teď jsou ty věci na běhání hrozně hezké.
Kdy se na vás můžeme na olympiádě těšit?
Budu mít závod na 20 km 19. srpna. Je zajímavé, že vlastně startuji v půl sedmé večer tamního času. Na to nejsem moc zvyklá, většinou se startuje ráno.
Brazílie je zajímavá země. V Londýně, tam jsem tedy nemohla startovat, ale výhoda byla, že mohl trenér být se svěřenkyní, ta odzávodila a trenér letěl domů a místo něj přijel někdo jiný. Těch míst v olympijské vesnici není neomezeně a už i takhle je strašně těžké sehnat místo. Chtěli jsme místo pro mého fyzioterapeuta a asi ho neseženem.
