V roce 1774 napsal a vydal Johann Wolfgang von Goethe knížku “Die Leiden des jungen Werthers”, kterou jsme nejspíš všichni četli – “Utrpení mladého Werthera”, no, však si vzpomeňte! Příběh nešťastné lásky mladého malíře Werthera je futrálem vší romantické literatury, jakož i úhelným kamenem, dle kterého poměřujeme literární disciplinu zvanou “román v dopisech”. Celá ta historie nedopadne dobře. Objekt Wertherovy vášně slečna, později paní Lotta, se mladému umělci neoddá. Máť Lotta své zásady, nápadníka – později manžela, a vůbec… Po nějakých těch peripetiích (Werther to zkouší s jinou dívkou, která je “originální” Lottě podobná, stěhování se sem a tam…) už Werther jaksi nevydýchá, že se mu Lotta nechce vzdát, pod poměrně stupidní výmluvou vyláká z Lottina manžela Alberta dvě pistole a stiskne spoušť. Těžce se zraní a na druhý den umírá… Kdo to nečetl, o mnoho přišel, protože si přitom mohl připadat jako románová postava, neboť podobné příběhy nešťastných lásek naplňovaly a naplňují v nevelkých variacích životy nějakých pár miliard lidí od doby vzniku románu. A naplňovat budou. J.W. Goethe to ale řádně vyhmátl a oslovil celé generace čtenářů. V dobrém, to při pěstování romantického ducha, i ve zlém…
A to je ten důvod, proč tu starého (vlastně tedy mladého) Werthera vzpomínám. Po vydání románu, který tak sugestivně líčí vnitřní vášnivé víření v duši citlivého umělce, se přihodila divná věc. Následovala totiž vlna sebevražd. Čtenáři s citlivou duší se s hrdinou natolik ztotožnili, že zvolili stejný způsob odchodu ze života. Na místě jejich sebezničení byly vždy nalezeny jasné odkazy na tento Goethův román, někdy dokonce samotné knihy, otevřené na významných místech děje…
To ale není vše.
Americký sociolog David Phillips a jeho tým se v sedmdesátých letech pustili do zkoumání jakýchsi “epidemií” sebevražd. Zjistili, že po zveřejnění určité sebevražedné historky na titulních stránkách amerických novin významně narůstá počet sebevražd. Například po smrti Marylin Monroe (ano, vím, možná to sebevražda nebyla, ale tehdy to tak bylo prezentováno) byl zaznamenán 12% vzrůst počtu sebevražd oproti jaksi “normálním” počtům!
Totéž se dělo po sebevraždě Kurta Cobaina, ale “epidemie sebevražd” vznikají i po smrti nezpůsobené vlastní rukou. Vlny sebevražd byly zaznamenány po úmrtí Johna Lenona, Michaela Jacksona, Elvise Presleyho. Po tragické nehodě lady Diany v Británii “podezřele” narostl počet “nevysvětlitelných” dopravních havárií. Z dlouhé historky krátkou. Zdá se být nápadné, že sebevraždy, o nichž se píše v titulcích (a nikoli v “černé kronice” uvnitř listu), inspirují k dalším sebevraždám…
Díky Phillipsovi se pojem, který “vynalezl” na základě historické paralely s osudy knihy “Utrpení mladého Werthera” a jejích čtenářů, dostal do odborné literatury. Jmenuje se “Wertherův efekt” a uvádí (ve zkratce), že po každé médii komentované sebevraždě narůstá počet lidí, kteří si dobrovolně sáhnou na život. A teď, co mě děsí:
Zpráv ze vzdáleného světa (Irán, Irák, Afghanistán) o sebevražedných útocích přibývá.
V těch vzdálených místech, podle toho, co o těch útocích čtu, jde o politické činy, nebo o nábožensky motivované činy, nebo o kombinaci obojího…
V Evropě v tom je o něco větší zmatek. Hlavně v těch úplně čerstvých případech.
Utočníci, ať už náboženští fanatici, nebo “jenom” břídilové, kteří ze svých zpackaných životů obviňují společnost, počítají s tím, že při útoku zahynou. Jde tedy, podle mého, o veřejné sebevraždy, spojené s masovým vražděním neviných spoluobětí.
Je těžké rozplést pozadí jednotlivých útoků. Nápadná je ale skutečnost, že třeba při oněch útocích v Německu se vždy jednalo o nervově přinejmenším labilní osoby, když už rovnou nebyli v psychiatrické péči…
A tak mě napadá, jestli nejsme svědky nějaké zvlášť odpudivé a opovrženíhodné varianty zmiňovaného “Wertherova efektu”…? Rozhodně nechci nijak umenšovat obludnost těch nejnovějších činů, nechci, aby to znělo jako nějaký pokus o omlouvání chování – jak to říct? – zoufalců, kteří zbabraný vlastní život ukončí zmařením jiných životů. Teror operuje s tím, že jeho konání bude medializováno. Teror na titulních stránkách plodí další teror. A teď poznejme, kdy jde o politický čin, a kdy o “řešení” osobních bolístek…
Jsme nejspíš svědky mohutné změny našich životních návyků a postojů ve světle těžce zvládaného přílivu ne-evropských uprchlíků, o tom není pochyb. Ale slabým hlasem říkám, že ne všichni nedávní útočníci ve Francii a v Německu byli vycvičenými příslušníky speciálních demoličních a sebevražedných komand fundamentalistického islámu…
