Tuhle jsem kráčel po jedné z našich takřka hlavních ulic, klopě zrak před ostrým slunečním světlem (zrovna bylo náhodou hezky), a najednou jsem zjistil, že kráčím pohřebištěm.
Ne, neobjevil jsem zapomenutý hřbitov, nezakopl o mohylu prokletého Indiána, nic takového. Jen se tu ve stínu stromů válely desítky mrtvolek čmeláků. Hlavou mi bliklo světélko, že o tomhle, o tomhle jsem přece už někde něco četl… Až dojdu domů, zeptám se strýčka Googla.
Jo, tušení mne nezklamalo. Jen jsem se nechal trochu zaskočit. Nejstarší článek, který jsem objevil, je už z roku 2003! Jak je to prosté, milý Watsone. Abychom ve městech měli náš hrdý národní strom, sázíme tu jakési exoty – zabijáky. „Jejich nektar ale není dobrý pro čmeláky. Ti vydají víc energie na jeho získání, než z něj pak načerpají. Hromadně pak pod těmito stromy hynou hlady.“ A zjevně se nic neděje, protože se z tohoto tématu stal evergreen, asi jako z receptů na vánoční cukroví v prosinci nebo výskytu sinic v koupalištích před dovolenou. Co se s tím dá dělat, nemám tušení. Prý kácet ne a že by se někdo řídil radou „pod lipami zavčas sbírat – pokud jim dáme roztok medu a vody 1:1, čmeláci se zakrátko vzpamatují a uletí“, to se mi moc nezdá. Jen mi to tak prostě přišlo divné, že v době, kdy kosíme stromy jeden za druhým, aby čistě náhodou na někoho nespadla větev nebo se nemuselo hrabat příliš mnoho listí, je to prostě takhle, už roky.
