Už to byl málem rok, kdy v našem autě dosloužilo rádio. Málem rok jsme jezdili ve ztichlém autě – a musím přiznat, že mě to vůbec nemrzelo. Manželka to sice viděla více kriticky, už jenom kvůli té nevzhledné díře po rádiu v palubní desce, ale příslib, že na sezónu pořídíme nové, ji uchlácholil. Pravdou je, že jsme si na svých cestách do Prahy a tak, mnohem více spolu povídali, více věnovali svou pozornost okolí … a vůbec … vlastně mohu říct, že jsme ten tichý prostor dokázali zaplnit sami sebou dostatečně.
Ale pravdou je, že na dlouhých štrekách rodinné povídání nevydrží. Navíc, když jsme loni křižovali Polskem, bylo zajímavé sledovat jejich rádia, jak se liší, nebo právě neliší od těch našich … takové další okno do tamní kultury. A tak otvor v palubní desce zaplnilo rádio nové, mnohem citlivější, schopné najít více stanic, bez té velké šachty na starou kazetu (bože!). Žádné dělo, jenom současný průměr.
Přístroj se rozehrál. Snad to bylo tím ročním odstupem, snad také tím, že doma nikdo žádné rádio neposlouchá, …. propadl jsem pocitu, že jsem spadl do časové smyčky. Jedna stanice za druhou (a že jich teď naladím víc) na mě chrlila hudbu z doby mých pomaturitních časů (a to věru není toto století) a jejich němečtí kolegové z blízkého pohraničí jim tvrdě sekundovali! Proč proboha!? A proč všichni? Vážně tohle lidi poslouchají nejraději? Kdy z toho začarovaného kolečka pro křečky konečně vypadneme? A kdyby to byla jen hudba. S mluveným slovem to není o moc lepší. Moderátoři, kteří byli mladí a progresivní někdy v devadesátých letech stále meldují svoje větné konstrukce, stále se hihňavě navzájem smějí svým starým frkům, stále ty samé telefonáty … ty náročné soutěže… Chápu, že by tohle dělala nějaká retrostanice a těšila tím část posluchačstva, ale toto je proboha úplně všude! To už to můžou rovnou znárodnit a udělat jednu stanici. Je asi těžké porovnávat situaci v Praze a okolí, kde přece jen člověk chytí mnohem více žánrových stanic a tak unikne tomu pekelnému mainstreamu, ale tady v pohraničních hvozdech posluchač lehce propadne pocitu, že se účastní nějakého hromadného vymývání mozků.
Ale jeden pokrok mi tahle technologie přece jenom dopřála. Je to jen taková docela malá zdířka vedle hlavního panelu. USB. Takže když se poněkolikáté ze svého záhrobí ozval svým kajícným hlasem Petr Muk, bodnul jsem tam flešku jako dýku a zahubil tu celou postdémonickou dobu. Ten chytrý přístroj to pochopil a začal mi nabízet alba nejen z tohoto století, ale dokonce i ta z poslední doby. Zaplať přírodo, alespoň o kousek jsme se přece jen pohnuli.
