Už několik let se – proč to nepřiznat? – trápím tím, že pánem Hradu není kníže, ale „zeman“. Probíhá to moje trápení podobně, ale nikoli tak terminálně, jako fáze vyrovnání se se ztrátou či těžkou nemocí. Myslím, že za těch pár let jsem se smířil se skutečností, že prezident je prostě něco, co nezměním a tak to nebudu vlastním rozumem obrábět. Opačný postup by mohl skončit šílenstvím.
V rámci hloubkového zpracovávání fenoménu “Ing. Zeman na Hradě” jsme v domácím terapeutickém týmu (Nika+Míma+Anča+já) přišli na model, který leccos vysvětluje a pomáhá pochopit okolnosti a prostředí, které usadili opilého křupika do křesla hlavy státu.
Je to záležitost obyčejného vztahu “poptávka” – “nabídka”. Tak jednoduché to je.
Když si uvědomíme, a nejpozději nedávno na složení voličstva a na výsledku tzv. “brexitu” se zjevilo v celé strašlivé obnaženosti to, že nepřemýšlejících voličů je více, než těch přemýšlejících. Samozřejmě se tohle moje tvrzení nebude líbit voličům Zemana či příznivcům “brexitu”. S tím počítám. Proto pro ně uvádím názorný příklad, který se snad dá pochopit: Pro mně jsou voliči „brexitu“ pašáci, kteří pevně věří tomu, že když vyskočí z rozjetého rychlíku, tak se v ten okamžik zeměkoule na chvilenku zastaví, aby oni mohli hladce přistát a šťastně odkráčet do zapadajícího slunce. Jenže ono to tak není, brexiťák vyskočí, zeměkoule se ani na chvilenku ve své točbě nezadrhne, on sebou krutě jebne o zem a v lepším případě bude ještě moct sledovat, jak mu ujíždí vlak. V horším případě mu do sklonku dnů někdo bude utírat slinty od nedovřených úst…
S tím prezidentem to není (zatím) takto dramatické. Nicméně, soda je to dost hustá… Podivuhodné totiž je, že se mu daří vystupovat, jako by byl samojediným majitelem moudrosti v této zemi a zároveň jediným vladařem a panovníkem. Ústava mu takové postavení nezaručuje, je to póza, do níž se sám pasoval a – nevím a nechápu proč – mu to prochází. V principu by měl být v postavení blábolícího staříka, po jehož výrocích se nikdo ani nezasměje, ani nenaštve. A přitom, ve skutečnosti, hýbou jeho šplechty celou zemí a občas i kousky Evropy a světa. Vysvětlení toho fenoménu spočívá, domnívá se “nobelovský” náš tým domácích a gaučových politologů a politických psychologů, že to “lid prostě chce”. Lid chce být oklamáván, chce věřit svým nesplnitelným přáním, které mu kdosi nabízí splnit, chce, aby ostatní byli za hlupáky, když to „šéf“ řekne, lid nechce, aby byl někdo chytřejší, bohatší a šťastnější, než je „lid“ sám… V téhle zemi je, podobně jako ve Spojeném království Velké Británie, nejspíš většina lidí pro to, aby všechna kuřata, řádně napíchaná vodou, vážila 1,2 kg. Dále si tato zdánlivá většina nejspíš přeje, aby chcípli všichni “flanďáci”, aby sousedovi chcípla koza, aby koze chcíplo kůzle, aby si všichni byli rovni, ale příznivci prezidenta aby na tom byli od přirozenosti lépe, aby tu bylo tak blaze, jako bylo “za komunistů”, a podobné – pro mně poněkud nestravitelné – věci. Trik je v tom, že tohle všechno, co jsem tu popsal jako “ráje” pro voliče “brexitu” a “Zemana” jsou úkazy, které v kavárně na hlavních třídách hlavního města prostě nenajdete. Podobně jako my – ti chytří :) – předpokládáme u našich ideologických, politických, světonázorových, fotbalových, atd. protivníků “skupinovou hloupost” – čili úkaz při kterém se nějaká sebraná společnost sama mezi sebou krmí pozitivními ohlasy na vlastní nápady a činy, aniž by si všimla, že je zcela “mimo mísu” – tak jsme, ruku na srdce, sami oběťmi naší vlastní omezenosti, naší vlastní “skupinové hlouposti”. Jacísi “my” prostě naprosto hloupě a naivně pořád předpokládáme, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ale ono tomu tak přece není! V přírodě, stejně jako v ulicích našich měst, v Parlamentu, ve vládě – všude tam přece očividně nevítězí nějaká láska a pravda. To jsou prostory plné nenávisti, podrazů, lží, pomluv, podtrhů a dalších myslitelných čuňačinek… A “lid to tak chce”. Očividně! S tím se smiřme!
Nebo snad ne?
