Poslední pátek před prázdninami patří pořád parádnímu podniku. I letos – 24. června 2016 – hostil varnsdorfský pivovar Kocour tradiční Gymplfest.
I když jsem loni brblal, tak jsem se přece jen celý týden bál, aby vyšlo počasí. Protože tuhle akci prostě a jednoduše nelze vynechat. I když prošla zaštíhlovací kůrou a veškerý program se smrskl jen na 4 hudební vystoupení a obvyklou tombolu. Ale nějak jsem zjistil, že mi to nakonec vůbec nevadilo. Sluníčko pálilo celé odpoledne jako bláznivé i přes proroctví některých skeptiků, piva a jídla bylo dost, a s tím, jak se pivovarský areál rozlézá do široka, lidi se rozprostranili. Já seděl takřka celou dobu blízko pódia, ale prý „pláž“ u pivovarského rybníka byla takřka plná odpočívajících…
Abych nezahltil galerii z akce trochu monotónními fotkami, vystrčil jsem část do samostatného kousku. Takže pokud jste obdivovatelé první hvězdy programu a zapózovali si s Johnnym Machettou, zkuste se najít tady ->
Protože dneska člověk nikde nic nefotí sám, tak tady -> možno zkontrolovat, jak vypadá po -miw-ovi uvolněné místo v Deníku, a tady -> jsou k vidění fotky současné dvorní fotografky varnsdorfského gymplu.
A něco z vlastní líhně (a písmenka stejně jako předchozí ročník až pak):
Jak šel čas – rok 2012 poprvé -> a podruhé ->, rok 2013 ->, rok 2014 ->, rok 2015 ->
Jo, stárnu čím dál víc. Přišel jsem si odpočinout a prohřát se na sluníčku, a vyšlo to tak napůl. Jak mi řekli bývalí redakční kolegové, kteří mne chvíli zpovídali – prý jsem vyhořel skoro stejně jako můj vlastní syn… Když já ty lidi ale fakt moc nemusím.
Co k programu – letos žádné STARSky, žádná Lanterna. Když koukám na fotky minulých ročníků, vlastně chyběla řada povědomých tváří (nebo jsem je někde minul). Ale jak jsem už psal o něco výš, nevadilo, vůbec. A jak mi jedna paní našeptávala (já nemohu soudit, nebyl jsem), prý tohle milionkrát lepší než ten paskvil, co si hraje na městské slavnosti.
Na začátek překvapení jako loni. Já fakt na youtube nekoukám a jsem mnohými moderně populárními záležitostmi nepoznamenán. Takže co je zač Johny Machette, začínající s půlhodinovým zpožděním, jsem neměl ani tušení. A měl jsem pocit, že ani mnozí rodičové a další přítomní dospělí, kteří po jeho úvodních větách dle nátury buď bledli, nebo rudli. Mládežníci na to ovšem čekali, kam jsem dohlédl, nebylo snad nikoho, kdo by si jeho texty nezpíval s ním. Ten novej svět je fakt divnej.
Popularitu první hvězdy odskákal následující Vláďa Pricl, protože Johnny se šel podepisovat a fotit, a pod pódiem skoro nikdo nezbyl. A jeho snahu asi většina vnímala jen jako nezávadný šumot na okraji zájmu.
The PIX jsou dobří. Já je zase tak často neslyším, abych mohl tvrdit, jestli stále stejně nebo čím dál víc. Ale prostě se to poslouchá fajn a i když vlastní tvorby nemají tolik, kolik by si zasloužili, kdo si je zajde poslechnout, nemůže udělat chybu.
A Rybičky 48. Jo, jsem barbar a kulturní hovado, ale fakt jsem od nich doteď neznal jednu jedinou písničku. A přiznám se bez mučení, že neznám ani teď. Hráli dobře, dokonce jsem letos ani neutekl po prvních dvou-třech písničkách jako každý rok, ale teď už si nepamatuji ani jeden song. A fakt za to nemůže studentská desítka.
Ale za rok, za rok jdu znova, ať tam hraje, kdo tam hraje. Možná si mě tou dobou bude pamatovat už i nová generace studentů, kterým Hany musel vysvětlit, co jsem zač a že všude chodím zadarmo na ksicht.
