Stoupám klikatou cestou k děčínskému zámku, když se odněkud zezdola ozvou výkřiky „Allah akbar! Allah akbar!“ Ohlédnu se překvapeně. Škvírami skrz stromy je vidět na plácek mezi činžáky, na kterém se honí kluci. „Allah akbar!“ Kokoti, bleskne mi automaticky hlavou. Kdyby tak věděli… Křik neustává. Zřejmě je ta zvukomalebnost výkřiků fascinuje.
To je snad nikdo z těch mnoha otevřených oken neokřikne? To to nikomu nevadí? To se snad… SKLAPNI! To se ozvalo mé druhé já. Sklapni a vzpomeň si na sebe. Má pravdu. Tak mlčím a pokračuji v chůzi. Když jsem byl velký jako ti kluci dole, psaly se sedmdesátý léta. Běhali jsme po lese s klacky místo samopalů a s rozkoší zakázaného ovoce na sebe řvali „Hande hoch! Hande hoch! a Schnell!! Ehehehehe! Seš mrtvej, vole!“ Hraní na fašouny bylo pro nás stejně opojné a nejdůležitější bylo, kdo bude óbrgrupenfýrer, či jak jsme to jmenovali. Stejně jako ti kluci z činžáku jsme vůbec nepobírali, jak hrozná je realita a jak to musí vytáčet dospěláky, tenkrát ještě navíc v mnoha případech očité účastníky války.
Ne, omlouvat se zpětně za nic nebudu. Už jen proto, že teď, když jsem se přehoupl na druhou stranu barikády, dostávám zaslouženě svůj díl. A chválím své druhé já, že zatím nedovolí ze mě dělat nerudnýho dědka. Jenom mě při té banální příhodě napadlo jiné srovnání. I tehdy jako teď jsme si hráli na nebezpečí, které již vlastně bylo vyhaslé (alespoň na čas) a vůbec nechápali to svinstvo, které bujelo kolem nás. Ve „spřátelených“ kasárnách, a tak. Stejně tak ti malí „islamističtí teroristé“ asi vůbec nechápou, co se právě děje s Evropou. Pravděpodobně o tom nevědí vůbec. Tak je pravděpodobné, že až si jednou budou hrát na odplouvající Angličany, budeme mít tu katarzi už dávno za sebou. …. a pak bude zas něco dalšího….. známe to.
(Jó, jó, jó …)
