Paní v televizi zrovna pravila: „Na Milešovce měli v poledne jasno!“ Tak to jim, to musím upřímně přiznat, celkem dost závidím. Já tedy jasno rozhodně nemám. Spíš bych řekl, že mám v hlavě pěkný bordel.
Kromě Milešovky, kde je tedy asi jasno, se mi to skoro v celém zbytku republiky jeví jako nějaký neuchopitelný motanec. Neboť, nastojte! V devíti ze čtrnácti krajů se do vedení těchto samosprávných celků vpáčili, díky demokratické volbě zhruba 7% oprávněných voličů, po třiadvaceti letech komunisté. Vnímavý čtenář jistě namítne, že na nižších úrovních, než jakými je „špíčková“ politika, komunisté ve vedení dávno byli – v obcích, v městech, na krajích. Jenže, dosud tam nebyli s tak masivní podporou voličů. Tedy těch, kteří šli volit. A nebyli tam v tolika rozhodujících funkcích. Přitom komunistický režim je v téhle zemi stále ještě postaven mimo zákon, jako nelidský, protiprávní, atd. A další „přitom“ : ve vedení státu zatím ještě oficiálně komunisté nejsou – jsou tam jen lidé, kteří nejspíš vzhledem k naprosté absenci nějakého hlubšího vztahu k této zemi a jejím obyvatelům vládnou tak, že občany prakticky dohnali k tomuto druhu volby. V sobotu, v den toho svátku studentstva, jsem (ač téměř nikoho neživím) přepínal. Na vybranou jsem měl mezi demonstrací několika desítek tisíc hrubě naštvaných občanů proti vládě a tenisem. Bez mučení přiznám, že tenis se mi líbil víc. Chlapci tam rozmastili španělské tenisty ve čtyřhře, jen to fiklo. To byla dobrá náplast na ten pokažený sváteční termín. Ovšem v neděli pak, tedy 18.11., po nejistém mátožení české mužské tenisové jedničky, pak „veterán“ Radek Štěpánek předvedl, co to znamená vůle po vítězství! To byl tedy svátek! Já vím, já vím, byl to svátek českého tenisu, ne náš. Ale přesto, vzhledem k vývoji v téhle zemi, se obávám, že v příštích letech budeme s hřejivým pocitem v srdci slavit spíše vítězství v Davis Cupu, a nikoli ten 17. listopad. No, aspoň něco v čem mám jasno…
