Znáte to možná sami. Venku řádí bouře, jako když se střílí v kamenolomu, mračna a provazy deště setmí krajinu, lepší být někde dobře schovaný. Stojíte doma u okna a pozorujete tu činu. Blesky protínají oblohu a vy si v duchu počítáte, za jak dlouho zazní hrom a jak je tedy ta bouře daleko, jaké údolí si v krajině vybrala, jestli ne právě to vaše. A tak stojíte a pozorujete, a najednou …. prááásk! Přímo nad hlavou, bez varování, bez předchozího blikance – bouře je přímo nad vámi…
Tak takové to bylo v sobotu v Děčíně. Ve chvíli, kdy blesk sjel do stromu na Mariánské louce pod zámkem, jsem stál ve středověkém kostýmu ve sklepeních zámku, ani ne sto metrů vzdušnou čarou od úderu. Chystal jsem prohlídku pro další návštěvníky, když udeřilo. V těch gotických klenbách je efekt dokonalý. Pokaždé, když se leknu, kleju jak katův pacholek, proč to nepřiznat, ale teď nic. Tam vás to ohromí. Středověk odněkud z koutů vyplave na povrch a vám je najednou na slunce jasné, jak se tenkrát lidi cítili, s jakou bázní k přírodě žili a jakou sílu příroda vlastně má. Zvláště, když se pak člověk večer dozví, že možná právě tahle bouře (a že jich ten den bylo nepočítaně) zranila tři lidi, možná stejně vzdálených jako já, jen jiným směrem.
V tom parku to strom – tisovec – odnesl osudově a po té ráně musel být pokácen. Ti lidé se snad ze svých zranění zotaví. Jak to ovšem bude s přírodou, která ve třech hodinách stihla tolik bouří v jednom místě, jako v mém mládí za celé léto, to ví asi jen ona sama.
