Budu asi za nostalgičníka obecného, za zpátečníka, za staromilce, ale povím vám jedno. To mistrovství Evropy ve fotbale 2016 mě zatím nijak moc herně nenadchlo. Možná už to nikdy nebude jiné. Možná, že fotbal už nebude o tom, jak kdo útočí a brání, jak umí mužstvo plnit strategické pokyny trenéra. Možná se bude hrát na to, kdo umí lépe nafintit faul, a tím získat pro své mužstvo výhodu.
Kdyby to nebylo pro vývoj hry, zvané fotbal, tak zničující, byla by to asi velká legrace. Bylo by nekonečně zábavné sledovat, jak se hráč, bez cizího zapřičinění najednou vznese do vzduchu jen proto, že nablízku byl některý ze soupeřů, mocně přitom řve jako ten příslovečný tur, máchá zoufalecky rukama, načež dopadne na zem, vyrobí několik salt a pak nehybně leží, jsa zdánlivě zcela mrtev. Poté, co se mu podaří (po několika něžných slovech od spoluhráčů) vyrvat se ze spárů klinické smrti, následuje zázračné opravení trojnásobné otevřené zlomeniny nohy, podobně mirakulózní bleskové zaléčení mozkové mrtvice, provázené zástavou srdce, se náš marod po písknutí vydá k soupeřově brance rychlostí, srovnatelnou s Usainem Boltem, čili stovka hladce pod deset sekund.
Třeba vám to přijde nehezké, ale já osobně bych hráčům spíše toleroval cigaretu k pivku po zápase, kdyby o to tolik stáli, než “fintění” při hře. Evoluční psychologie nás sice učí, že úspěšnější druhy, tedy ty, které se dožily současnosti, jsou většinou ty, které uměly lépe podvádět, lhát, předstírat a klamat. Jenže, my, lidé, si přece zakládáme na tom, jak jsme čestní, pravdomluvní, pevní ve víře, jak stojíme při kamarádech, při svých blízkých, jak držíme slovo, a tak podobně. Tak proč bychom najednou, ve jménu fanouškovství, měli obdivovat našeho borce jen proto, že předvedl nádhernou “holubičku”, kterou rozhodčí neprokoukl a zcela mimo mísu za ní nařídil pokutový kop, díky němuž pak naše mužstvo slavně podvodem porazilo lepšího, leč čestně hrajícího soupeře? Nevznikla by tou situací hluboko v našich myslích “kognitivní disonance”? (Česky řekněme třeba “špatné svědomí”…) A nezadělali bychom si tímto pokryteckým oceňováním umného podvodu na bouli na svědomí, která by se později demonstrovala třeba těžkým skutečným onemocněním, neb duše a tělo jedno jsou?
No, tohle moje plané moralizování nikam nevede. Často se mezi těmi teatrálními a uřvanými pády a přemety dá zahlédnout i nádherný fotbal, takže dokud bude víc přihrávavek, sprintů, fintiček a ťukesů, než těch “válení”, do té doby bude pro mně (stejně jako pro nějaká tu miliardu fanoušků na světě) fotbal fascinující a “špíčkovou” zábavou…
